Jan Bělíček: Uvidět v banalitě antické proporce

Jak ale ukazuje nově přeložená autofikční klasika Obrys britsko-kanadské spisovatelky Rachel Cusk, tento žánr se stále vyplatí sledovat.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jak se Evropa stala svým vlastním netvorem

Pro mě osobně je tím hlavním důvodem skutečnost, že zásadní výzvou autofikce není přetlumočit vlastní život do literárního textu, ale paradoxně hledání nových literárních forem. Tento náhlý návrat k subjektu spisovatele zároveň vyvazuje z tradičních formálních omezení prózy. A Obrys Rachel Cusk je v tomto ohledu skvělým příkladem.

Karl Ove Knausgård, Édouard Louis, Annie Ernaux, Ben Lerner, Patricia Lockwood, Ocean Vuong. Díla těchto autorů a autorek sice spadají pod publicistickou zkratku autofikce, ale zároveň se od sebe zásadně liší. Autofikce si ještě nedokázala vytvořit vlastní žánrové mantinely, které by ji svazovaly. Stále tak vznikají nové a nové literární tvary. V čem je tedy speciální právě próza Obrys? Je naprosto všední, obyčejná, a přesto přináší obrovská civilní dramata a formální inovaci, která posouvá literární výraz o kus dál.

Čtěte také

Jan Bělíček: Strach a hnus v Kodani. Druhý život Tove Ditlevsen

Zápletka knihy je poměrně banální. Britská spisovatelka ve středních letech míří vyučovat lekce tvůrčího psaní do Athén a z pečlivě budované distance popisuje své interakce s lidmi, které cestou potkává. Vše začíná už v letadle, kde se dá do řeči se svým sousedem, starším řeckým mužem, který má rodinu a zázemí částečně v Británii. Probírají spolu jeho někdejší vztahy, rodinu, práci.

Tak jako i v dalších případech, i v tentokrát mluví hlavně ti druzí a vypravěčka poslouchá a nevypráví. Její osobní příběh a identitu poznáváme a identifikujeme jen skrze to, jaké postoje zaujímá k tomu, co říkají jiní. O svém vlastním životě nám toho vypravěčka řekne vlastně jen hodně málo. Vidíme jen její obrys, který vyvstává na pozadí příběhů těch druhých.

Čtěte také

Jan Bělíček: Shuggie Bain a neviditelná dramata za zdmi glasgowských bytů

Možná je to na autofikční prózu trochu zvláštní nastavení. Ta by měla být údajně posedlá subjektivitou a měla by vycházet z reality nekonečné sebeprezentace všech na sociálních sítích. Nic ale nemůže být nastavení prózy Obrys vzdálenější. Vypravěčka je v ní zcela ponořena do pozadí a pozoruje okolní realitu skrze masivní tlumící filtry. Subjekt naprosto ustupuje do pozadí a stává se pouhým pozorovatelem informujícím o každodenních civilních dramatech. Ne každý je ale na podobnou prózu nastavený a zvědavý. V tomto ohledu je příznačná scéna z prvního literárního workshopu, který v Athénách spisovatelka se svými studenty vede.

V úvodním myšlenkovém cvičení mají všichni přemýšlet o tom, co netradičního a zvláštního v tento den zažili. Každý účastník se snaží přijít s nějakou věcí, která je v tomto dni zaujala, překvapila či poznamenala. Banální, každodenní realita se v jejich novém pohledu proměňuje v prostor pro výklad, ozvláštnění a pro vytváření nových konstelací a narativů o zcela všedních věcech.

Čtěte také

Jan Bělíček: Slovenský literární konflikt a vhodné čtení pro středoškoláky

Až úplně na závěr workshopu dochází ke konfrontaci se ženou, která celou dobu neřekla ani slovo a jen stále více projevovala svoje znechucení. Žena nakonec vybuchne a rozčiluje se, že za takový nesmysl rozhodně peníze vyhodit nechtěla, jak je bude žádat zpět a především, že psaní je podle ní postaveno na imaginaci.

Právě v tomto spočívá krása této prózy. Vysmívá se nabubřelým představám o síle imaginace a vnáší ji zpět do nejvšednějších prožitků a interakcí. Imaginací totiž pro Rachel Cusk není konstruování fantastických dějových linií a nezbádaných světů, ale nahlížení na ty nejobyčejnější věci zcela novým pohledem. Z těchto důvodu dokáže rozpoznat antická dramata i v billboardech a každodenních banalitách.