Jan Bělíček: Strach a hnus v Kodani. Druhý život Tove Ditlevsen

Narodila se do dělnické rodiny v tehdy chudé čtvrti Vesterbro. Nevystudovala ani gymnázium a od relativně nízkého věku pracovala jako stenografka a asistentka v různých podnicích a firmách. Celou dobu ovšem psala verše a urputně, cílevědomě hledala cestu mezi dánskou literární smetánku – úspěšně.

Čtěte také

Jan Bělíček: Shuggie Bain a neviditelná dramata za zdmi glasgowských bytů

Sám o sobě je zajímavý i příběh Kodaňské trilogie jakožto knihy, která právě teď vychází česky v překladu Lady Halounové. První dva díly Dětství a Mládí vyšly krátce po sobě v roce 1967 a závěrečná část Závislost v roce 1971. Nemůžeme říct, že by úplně zapadly, ale jejich věhlas nikdy výrazným způsobem nepřekročil hranice Dánska tak, jak se jim to daří v posledních letech. Asi za to může nové anglické vydání, které trilogii znovu vyneslo mezi světové bestsellery. A také to, že toto dílo hned v několika ohledech navazuje na ústřední témata současné světové literatury.

Především je to autofikční povaha knihy. Nejedná se o čistokrevný memoár. Přestože se autorka v příběhu ohlíží za svým životem, stále se ho snaží převyprávět jako prozaický text. Nelpí na faktech, neusiluje o přehlednost, důležitější jsou pro ní prožitky a emoce. V tomto ohledu navazuje na celou řadu dnes populárních autorů a autorek a Kodaňská trilogie tak získává novou aktuálnost.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jen vzpomínat nestačí. Polistopadová éra očima pražských Romů

Stejně tak můžeme říct, že se kniha vyhýbá literární stylizaci, experimentům s formou nebo kompozicí. Naopak promlouvá strohým, ale syrovým jazykem, což aktuálním literárním trendům také neodporuje. Kromě toho mluví také o sociální mobilitě a specificích třídního původu, což jsou témata, která o mnoho let později s větším politickým důrazem rozehrávají autoři jako Édouard Louis, Didier Eribon, Annie Ernaux a další. A v Kodaňské trilogii konečně nalezneme také zásadní zpověď ilustrující postavení žen v tehdejší společnosti.

Kromě toho, že tematicky i formálně zapadá do aktuálních trendů na literární scéně, nabízí také pořádnou porci sebedestruktivní skandinávské upřímnosti. Úvahy Ditlevsen o partnerských vztazích, mateřství nebo o dětství, které přirovnává k úzké rakvi, do velké míry navazují na nesmlouvavé úvahy Augusta Strindberga, Larse von Triera nebo Karla Oveho Knausgårda. Zároveň je ale osvěžující, že je tentokrát slyšíme z úst ženské vypravěčky. A především v závěrečném díle Závislost své mužské protějšky v brutalitě a nesmlouvavosti s přehledem překonává.

Čtěte také

Jan Bělíček: Toxické mužství ve Spojených státech

V knize hovoří zcela otevřeně o svém potratu, čímž prý do velké míry proměnila tehdejší dánskou debatu o interrupci, ale také o své závislosti na opioidech. V těchto pasážích nabývá sebedestruktivní upřímnost vypravěčky vrcholu. Popis zcela bizarního dlouholetého vztahu mezi Ditlevsen a jejím partnerem, biochemikem Carlem, který spisovatelku pomocí drog uměle udržuje v totálně submisivním stavu, je zcela zdrcující.

Nad odvahou slavné ženy, spisovatelky z Kodaně, která na konci šedesátých let s takovou otevřeností popisuje zcela neslýchané okolnosti svého života, se skoro tají dech. Nedokážu si příliš představit, jak mohl závěrečný díl trilogie působit na dánské čtenáře v roce 1971, kdy kniha původně vyšla.

Čtěte také

Jan Bělíček: Slovenský literární konflikt a vhodné čtení pro středoškoláky

Společně s autorkou se v trilogii ocitáme nejprve v chudých čtvrtích Kodaně, později v bohémském a nevázaném prostředí umělců a studentstva, abychom nakonec prožili zcela opačnou zkušenost extrémně toxických vazeb partnerských vztahů, které vystřídají nespoutanost a svobodu dospívání.

V žádné fázi však naštěstí Tove Ditlevsen neopustila potřeba psát a přetvářet spatřené a prožité do literární formy. Také díky této odhodlanosti a vášni vznikla tato výjimečná vzpomínková kniha, která o padesát let později zcela přirozeně zaplula do aktuálního kontextu světové literatury a započala svůj druhý život.