Jan Bělíček: Shuggie Bain a neviditelná dramata za zdmi glasgowských bytů

Nějak tak musí na vánoční svátky vzpomínat i Douglas Stuart, americký spisovatel skotského původu. Svůj první román Shuggie Bain vydal v roce 2020 a bylo mu už čtyřicet čtyři let. Od svých dvaceti čtyř žil v New Yorku a stal se z něj poměrně úspěšný módní návrhář. V knize Shuggie Bain se ale vrací do svého dětství, které by mu záviděl skutečně jen málokdo.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jen vzpomínat nestačí. Polistopadová éra očima pražských Romů

Společně s vypravěčem se ocitáme v těch nejchudších dělnických čtvrtích skotského Glasgow, kde Douglas Stuart i jeho alter ego Shuggie Bain vyrůstali se svou matkou a dvěma staršími sourozenci. Z relativně normálního glasgowského sídliště se řízením osudu dostali až na samotnou periferii města, kterou Stuart v knize označuje jako Pithead a jejímž předobrazem je podle všeho hornická kolonie Cardowan na severovýchodě Glasgow.

A shodou náhod se rodina Bainů ocitá v této vyloučené lokalitě na začátku osmdesátých let, krátce po uzavření místních dolů a nedlouho poté, co se celá tamější komunita začala propadat do sociální nouze, alkoholismu a drogových závislostí.

Shuggieho matka si ovšem svůj alkoholismu už přivezla. Věřila, že tady se svým mužem Shugem začnou nový život a ona přestane pít. Ten si však ani nevybalil kufry a rovnou odjel za svou milenkou.

Čtěte také

Jan Bělíček: Toxické mužství ve Spojených státech

Bezútěšné okolí, deprivovaná komunita, izolace od centra Glasgow a opuštěná matka samoživitelka odkázaná na sociální dávky. To skutečně nejsou ideální podmínky pro nový začátek a Agnes se čím dál více propadá do svého sebezničujícího alkoholismu.

Plechovky s pivem si schovává pod kuchyňskou linkou, ve skříních a v různých drobných skrýších po celém bytě. Nakyslý pach piva, zvratků a smaženého jídla ovšem velmi brzy prostoupí vším a začíná být zbytečné před ostatními cokoliv skrývat. Všichni ví, jak se věci mají. A do bytu Agnes Bainové se začínají stahovat ty nejdeklasovanější vrstvy z již tak dost deklasovaného sídliště Pithead.

Román Shuggie Bain je devastující a neskutečně naturalistický popis úpadku jednoho lidského osudu, který opravdu nic nepřikrášluje, ale ani nezamlčuje. Přesto se zde setkáváme s paradoxní perspektivou mladého Shuggieho, který svou matku miluje a obdivuje.

Čtěte také

Jan Bělíček: Slovenský literární konflikt a vhodné čtení pro středoškoláky

Neskutečná něha, se kterou chlapec matku opečovává i v těch nejhorších abstinenčních stavech, dodává tomuto vyprávění prazvláštní příchuť. Shuggie Bain je šikanované dítě, jiné dítě, queer dítě, jehož všichni ostatní nabádají, aby se začal konečně chovat „normálně“. Matka Agnes je v podstatě jedinou bytostí, která ho miluje takového, jaký je. A on ji to vrací zpět. Jsou to spojenci, kteří se shodou okolností ocitli na jednom z nejhorších míst tehdejší Británie.

Román Shuggie Bain nepřináší žádný happy end, popis nejchudších čtvrtí tehdejšího Glasgow je bezútěšný, plný nepředstavitelného násilí a chudoby. Příběh jde od samého začátku takřka jen stále hlouběji do bolesti a utrpení, které celá rodina prožívá. Až se sociologickou přesností demonstruje všechny mechanismy fungování člověka v těžkém alkoholismu, včetně společenských dopadů, které to má na ostatní členy rodiny.

Čtěte také

Jan Bělíček: Za nocí první světové války byla každá krev černá

Přesto má tento dantovský sestup do pekla alkoholismu i svou terapeutickou sílu. Douglas Stuart totiž není jediným člověkem, který se do podobné konstelace narodil. Rodiny těžkých alkoholiků bohužel nejsou jen nějakou chimérou, o které si můžeme číst v sugestivních knihách.

Douglas Stuart pravděpodobně tuto knihu napsal, aby se vyrovnal s nesmírně tíživým životním prožitkem, který s ním do té doby byl jako nepojmenovaná tíha. A podobný efekt může mít čtení románu Shuggie Bain na čtenáři, kteří mají za sebou podobně traumatizující zážitek. Všem ostatním jeho kniha připomíná, že přímo za zdmi vedlejších bytů se často mohou odehrávat šílená dramata, o jejichž intenzitě a destruktivitě často nemusíme mít ani potuchy. Užijme si během těchto svátků společný čas se svými blízkými, ale vzpomeňme si také na ty, kteří takové štěstí nemají. Je jich bohužel stále dost.