Jan Bělíček: Číst ve slovenštině se teď vyplatí!

Úspěch zaznamenal taky překlad prózy Nicol Hochholczerové Tento pokoj se nedá sníst a do češtiny se prý bude převádět i jedna z favoritek letošní Anasoft Litery Ivana Gibová a její román Babička.

Čtěte také

Jan Bělíček: Hledání naděje ve světě po klimatickém rozvratu

Slováci mají o české tvorbě obecně celkem slušný přehled a nemají problém číst v češtině. U nás je to trochu horší. Můžeme to přikládat zvláštnímu přístupu české společnosti ke slovenské kultuře, který bychom mohli eufemisticky označit za přezíravý.

Shodou náhod jsem se v posledních měsících dostal hned ke třem současným slovenským prózám a zanechaly ve mně silný dojem. Druhou největší favoritkou na vítězství v prestižní literární ceně Anasoft Litera je Katarína Kucbelová a její próza Modrosleposť. Je to lyricky laděný, fragmentární text, v němž čtyřicetiletá vypravěčka pozoruje život staršího umělce Eduarda Molnára, který ji ovlivnil během jejího studia na vysoké umělecké škole.

Čtěte také

Jan Bělíček: Nový pohled na dějiny lidské civilizace

Vypravěčka toto své „šmírování“ Molnára doplňuje o střípky a nečekané informace ze života zvířat, často s důrazem na jejich překvapivé či bizarní vlastnosti či zvyky. Samotný Molnár ve své tvorbě často se zvířecí řečí experimentuje a svým flanérským uměleckým přístupem vnáší do každodenního života nový typ citlivosti, která zviditelňuje fenomény běžným lidem unikající. Na to ostatně naráží i samotný název prózy Modrosleposť. Odkazuje na skutečnost, že antičtí Řekové údajně vůbec nerozlišovali modrou barvu.

Kromě osobního a částečně tragického osudu samotného Molnára v knize Kucbelová zviditelňuje i specifický typ mužských hrdinů starší generace, kteří vypadávají z obzoru většinové společnosti. Jedná se o stárnoucí snílky a experimentátory, kteří nikdy neusilovali o moc a slávu, a navzdory politickým a společenským okolnostem si tak trochu outsidersky dál dělali svou práci.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jiná čeština je možná

Unikátní je kniha především v tom, že se na tyto postavy dívá kritickým, i když empatickým pohledem ženské vypravěčky. Kniha Modrosleposť je napsaná až modernistickým stylem, na který česká próza trochu pozapomněla. Kucbelová to však dělá sofistikovaně a zároveň se nebojí tematizovat celou řadu problematických aspektů východoevropské identity.

Kromě Modrosleposti se ke mně dostaly ještě další dvě prózy z loňského roku, které se do výběru hlavní slovenské literární ceny nedostaly. Je otázkou, jestli to vypovídá víc o skvělé kondici slovenské prózy, nebo spíš o špatném úsudku poroty. Svetlana Žuchová v próze Dni matiek navazuje na rozšířenou demýtizaci mateřství, kterou ve světovém kontextu reprezentují knihy spisovatelek Sheily Heti nebo Leily Slimani. Žuchové se v próze daří dobře vykreslit úzkosti a neurózy moderního mateřství a místy trochu zadrhávající děj dokázala vyextrapolovat překvapivou, až thrillerovou pointou. Víc prozrazovat nebudu.

Čtěte také

Jan Bělíček: Tisíce vrstev a paradoxů mateřství

Ještě zajímavější je pak debutní sbírka povídek Jany Varcholové Len trochu v poriadku, která do napjaté atmosféry slovenské společnosti přináší závan výstředního optimismu, místy až surreálnou poetiku, strhující dialogy a velmi svěží styl psaní. Nejlepší je tato sbírka v místech, kdy popisuje život a péči mladých queer lidí v Bratislavě o sebe navzájem.

Slovenské literární scéně obvykle nevěnujeme tolik pozornosti, ale moje osobní zkušenost dokazuje, že tím škodíme hlavně sobě. Literární scéna zahnaná současnou politickou situací do ideologického kouta se brání. Nabízí progresivní témata a také nebojácný postoj někoho, kdo nemá moc co ztratit. Myslím, že pohled na slovenskou literární scénu je poučný a dokáže českého čtenáře upozornit na slepá místa česká prózy. Číst ve slovenštině se teď zkrátka vyplatí.