Divadlo v konfliktních zónách
V čase globálních světových konfliktů hraje divadlo důležitou roli. Je totiž prostorem, který je možné vytvořit, kdekoliv se lidé setkají a něco sdílejí. Bylo a je tomu tak i v zemích, které jsou sužovány válečnými a ozbrojenými konflikty. Na to, jak divadlo může v těchto zónách pomáhat a jak pozitivně může působit, se zaměřila mezinárodní konference, kterou v květnu roku 2018 uspořádal slovenský Divadelní ústav v rámci Festivalu Nové drámy.
Mezinárodní setkání nazvané „Divadlo v konfliktních zónách“ zahájil krátkou řečí generální ředitel Mezinárodního divadelního institutu Tobias Biancone. Mluvil v ní mimo jiné o potřebě dialogu, který může nabídnout a zprostředkovat právě divadlo:
„Pokud jsou bombardovány domovy lidí a desítky zemí po celém světě jsou zapojeny do ozbrojených konfliktů, musíme se ptát - kdo z toho profituje? Musíme se podívat, co lidským společenství chybí, co způsobuje, že se válečné konflikty stále znovu dějí. Zásadním problémem jistě je, když lidé nerozumí jeden druhému. Vzájemného porozumění můžeme dosáhnout jen tehdy, když mezi námi funguje komunikace, která je mostem pro přenos lidských pocitů, idejí a názorů. Příkladem takové komunikace je bezpochyby drama a divadlo. A jejich symbolem, funkcí i smyslem je DIALOG. Právě dialog je esencí veškeré divadelní práce, zvláště té, která se odehrává v místech válečných konfliktů. Jedině na základě dialogu můžeme dosáhnout vzájemného porozumění.“
Zkušenost s divadelní prací v zónách konfliktů na konferenci následně sdílel italský režisér, dramatik a umělecký šéf divadla Astrágali Teatro Fabio Tolledi. Divadelník, který se svou company uspořádal stovky workshopů ve více než třiceti zemích světa, mluvil v Bratislavě mimo jiné o zdech, které v dnešním světě dělí jednotlivé národy a společnosti: „Svět je dnes rozdělen řadou zdí, které národy staví mezi sebou: vzpomeňme zeď na Kypru, zeď dělící Izrael od Palestiny, zeď v Mexiku ve městě Tichuana, demilitarizovanou zónu mezi Severní a Jižní Koreou, zeď mezi Pákistánem a Indií a mnoho dalších. Naším úkolem je tyto bariéry bořit a překračovat. Po Fabiu Tolledim se ujala slova ugandská dramatička, herečka, režisérka a divadelní pedagožka Jessica Kaahwa. Žena, která stojí za zrodem řady národních i mezinárodních iniciativ zaměřených na využití divadla a médií jako konstruktivních sil v prostředí konfliktů. Mluvila především o zkušenostech z Ugandy, kterou řadu let sužovala občanská válka:
Dlouhotrvající konflikt za sebou zanechal řadu zvěrstev, mimo jiné i tisíce dětských vojáků trvale poznamenaných válečným traumatem. Přestože válka skončila, situace v zemi není jednoduchá. Do Ugandy denně proudí tisíce uprchlíků ze států vyčerpaných nejen ozbrojenými konflikty, ale i přírodními katastrofami – ze Súdánu, Konga, Burundi, Mali, Rwandy, Somálska a dalších států. Jde o největší uprchlickou krizi v současném světě.
Právě lidem v uprchlických táborech se Jessica Kaahwa společně se svými žáky snaží pomoci. Prostřednictvím divadelní práce hledají možnost, jak se lépe vyrovnat se složitou životní situací.
O tom, jak divadlo a drama reflektovalo válečný konflikt v Jugoslávii, promluvil na závěr konference chorvatský teoretik a dramatik Darko Lukić. Poválečné drama vznikající v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Srbsku, podle něj charakterizuje především zaměření na individuální vzpomínky a osobní zkušenosti lidí, nikoli na kolektivní vědomí a paměť:
Slovenské drama žije! Svědectvím je mezinárodní divadelní Festival Nová dráma
Přehlídka aktuálních slovenských inscenací vytvořených na základě současných divadelních her, soutěž o nejlepší drama psané v českém a slovenském jazyce a řada přednášek a diskusí s předními evropskými režiséry a dramatiky. Takové byly hlavní programové linie mezinárodního divadelního Festivalu Nová dráma 2018.
„Poválečné drama nově vzniklých států je v ostrém rozporu s novými mytologiemi, které po válce začaly budovat nastoupivší politické elity. Tyto mytologie většinou nabízejí jednoduché, černobílé vidění. Osobní vzpomínky jsou ale jiné, je v nich většinou poměrně široká šedá zóna. Říkají, že realita války nebyla jednoznačná. Že zlé věci se děly na všech stranách. Tak se také k reflexi válečného konfliktu stavěla většina dramatiků. Vzhledem k tomuto přístupu samozřejmě vstupovali do konfliktu s nastolenými diskursy. Jejich texty se stávaly podvratnými, protože zpochybňovaly kolektivní vzpomínky.“
Nejen drama, ale i poválečné divadlo vytvářelo podle Lukiće něco, co sám nazývá „válečnou mytologií“. Tu vzhledem k povaze války charakterizuje trs opakujících se témat:
Nikdo z nás nemůže zpochybnit fakt, že válka je především mužskou záležitostí. Právě proto je součástí této mytologie přirozeně machismus, homofobie, misogynie, patriarchální společenské vzorce, náboženský fundamentalismus či téma nadřazenosti jednoho národa nad druhým.
Související
-
Nezbývá nic jiného než vyrazit za divákem. Jak se dělá politicky angažované divadlo?
Soubory Krutý krtek a Divadlo Feste nedělají umění pro umění. Snaží se ovlivňovat diváky a dostat palčivá témata současnosti k těm, kterých se bezprostředně týkají.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.