Daniel Raus: O výtečné kávě

22. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy káva
0:00
/
0:00

Království za kávu, říkám si a zkoumám tachometr. Za sebou mám bezmála pět set kilometrů, před sebou ještě pořádnou štreku. Naštěstí se blížím k místu, které dobře znám. Dělají tam kávu, jaká by obstála i na dvoře anglického krále Richarda III., toho co marně nabízel království za koně. Samozřejmě, kdyby onen zázračný nápoj černé barvy v jeho době znali.

Vždycky, když projíždím tímhle místem, fascinuje mě kombinace obrazu a zvuku. Jsem na Slovensku, kolem se vypínají impozantní hory, a já do toho ladím zdejší rádia. Ustálím se na stanici, kde žoviální moderátorka oznamuje: „Dnes máme chválící den, pište, volejte, koho byste chtěli pochválit.“

Čtěte také

Nikdo se neozývá, moderátorka to ale nevzdává. Chválící den je asi osvědčená rubrika, tak ví, že s telefonáty se za chvíli roztrhne pytel. „Aha, teď nám někdo volá,“ oznamuje vítězně. Načež promlouvá posluchačka, která chce pochválit svého vnoučka. Byli s ním totiž na vodě, posadili ho do loďky a on sám pádloval.

Nadšená moderátorka vyzvídá, jestli je vnouček školou povinný. Dozvídá se, že ano, a zazní dokonce název školy a jméno učitelky. Což moderátorce vyrazí dech, je šokovaná, neví, jak reagovat a poznamená: „To je moja mamina.“ Načež posluchačka pohotově dodává: „Tak paní učitelku dneska taky pochválíme.“

Vypínám rádio. Konečně parkuju na místě, kde dělají tu senzační kávu. Zvenku mě ale oslovuje chlapík v luxusním tričku a džínách. Stahuju okno, zatímco on povídá: „Vidím, že máte českou značku. Chtěl jsem se zeptat. Jak se u vás kupuje dálniční známka.“ „Přesně jako na Slovensku,“ povídám, „vyplníte espézetku, zaplatíte a jedete.“

Čtěte také

Chystám se konečně na tu kávu, chlapík ale pokračuje: „Víte, já žiju v Německu, čtyři roky jsem tady nebyl, teď jsem přijel přes Rakousko. Ze Slovenska jsem odešel dávno. A v Česku jsem kdysi vařil. V Praze na Smíchově. Ale teď jsem už léta ve Frankfurtu. Dělám tam šéfkuchaře. Tady člověk nevydělá. Brácha má hypotéku, pořád jen maká, nic mu nezůstane. Nemá to tady budoucnost. A víš co, kamaráde, já ti něco dám.“

Odběhne k vedlejšímu autu, v cuku letu se vrátí a přes okénko mi strká pánvici, zabalenou do papíru. „Tady máš dárek od šéfkuchaře z Frankfurtu,“ povídá významně a podává mi ruku: „Já jsem Tóno.“ Trochu váhavě ruku tisknu a říkám: „Daniel. Ale dík, já tu pánvici fakt nepotřebuju.“ Chlapík žasne: „Daniel? Vážně? Ty jseš Daniel. To je na další dárek.“

Čtěte také

Zase odletí a přiletí, tentokrát se zelenou krabicí. „Hele na to. Tohle je sada značkovejch nožů. V Německu zaplatíš za každej patnáct euro, tady jich máš pět. Dárek od šéfkuchaře z Frankfurtu. Můžeš si to nechat. Stačí, když mi dáš na kafe.“ „A kolik bys chtěl na to kafe?,“ ptám se zvědavě. „Sto euro,“ povídá Tóno. Zvedám obočí a on spouští cenu. „Tak aspoň padesát.“

Království za kafe, myslím si. A nahlas povídám: „Hele, Tóno. Děkuju za dárky, nemůžu je ale přijmout. Určitě najdeš někoho, komu se budou hodit. Hodně štěstí.“ Vystupuju z auta, zklamanému „šéfkuchaři z Frankfurtu“ podávám pánvici a sadu nožů. Jdu konečně na tu svoji kávu. Podle předpokladu je výtečná a já mám před sebou ještě pořádnou štreku. Než se ale vrátím k autu, řeknu slečně u pultu: „Ta káva si zaslouží pochvalu.“

Mám prostě takový chválící den.

autor: Daniel Raus
Spustit audio