Daniel Raus: O nestárnutí

27. srpen 2021

„Tady lidi nestárnou,“ povídá Abdul a kroutí volantem. Sedím v jeho taxíku, jedeme ulicemi New Yorku. „Nejspíš na to stárnutí nemaj čas, jsou strašně byzy,“ přitakávám a držím se za sedadlo v ostré zatáčce. Abdul pokračuje: „Jsou aktivní. U nás doma když je ti šedesát, tak jseš totálně odepsanej. Ale tady? Vůbec. Naložil jsem tuhle chlápka, bylo mu osmdesát a řek mi, že právě otvírá novej podnik. Takovej člověk nestárne.“

Dívám se na matný odraz mých šedin v okně a ptám se, kdeže to je „u nich doma“? Kde je to strašidelné místo, co tam jsou šedesátníci totálně odepsaní? Dozvídám se, že Abdul pochází z Maroka. Do New Yorku přišel ve čtrnácti, neuměl ani slovo anglicky. Má rád marockého krále, je to podle něj správný chlapík, co si sedne do auta a jede mezi lidi. Abdul zasvěceně dodává: „Americkýho prezidenta na ulici nikdy nepotkáš.“

Čtěte také

Mezitím ale prozradí, že od svých čtrnácti let v Maroku vlastně nikdy nebyl. A krále, toho viděl jenom na stránkách časopisu. Vrací se nicméně k úvaze o nestárnutí: „Já jsem taky aktivní,“ říká, „každý dva roky měním zaměstnání, začínal jsem v pekárně, potom jsem dělal v pizzerii, pak zase v pekárně, a teď jezdím s taxíkem.“

Dlužno dodat, že jeho taxík nemá žlutou barvu, tolik typickou pro New York. Je to otřískaná bílá kraksna, vypadá, jako by ji na poslední chvíli vytáhl někdo ze chřtánu šrotovacího stroje. Abdulovi říkají prý všichni Abe, a on se učí španělsky, protože v New Yorku je čím dál víc „latinos“, kteří anglicky neumějí ani žblebtnout, ale jsou jeho častými zákazníky.

Čtěte také

On osobně má ovšem taky prapodivný přízvuk, a tak jediný, kdo mluví v té jeho kraksně čistě anglicky, je na zadním sedadle moje žena a vepředu na palubní desce navigace. Jak se blížíme do centra, Abe navigaci bedlivě sleduje a komentuje to slovy: „Tohle musej mít dneska i řidiči žlutejch taxíků, protože na Manhattanu se ztratíš raz dva. Jediná chyba, a jedeš, kam jsi nechtěl. Tuhle se mi to stalo s jednou paní, špatně zabočím a koukám, že jsem v Bronxu. Paní z toho byla úplně zelená.“

Úkosem se dívám na zadní sedadlo, kde moje žena z jeho jízdy taky nemá nejzdravější barvu. Abe zuřivě ťuká do navigace, zatímco já přepínám na duchovní téma. Ptám se, jestli chodí do mešity, když je z Maroka. Abe suše odvětí, že je sice muslim, ale do mešity ho to vůbec netáhne. Pohled upírá na navigaci, neboť projíždíme kolem Světového obchodního centra, je tam rozkopaná ulice, další je zavřená, provoz řídí dvě policajtky. Abdul netuší, kudy dál, policajtky na něj pískají a ukazují, ať vypadne z křižovatky.

Čtěte také

„Zkusím to objet,“ povídá nejistě. Probloudí pak několik ulic, a jeho další pokus končí na stejné křižovatce, za pískotu stejných policajtek. „Vypadá to komplikovaně,“ povídám. Abdul kroutí hlavou: „Sorry, nechci dostat pokutu, musíte to dojít pěšky, je to támhle za rohem, dělá to 79 dolarů.“ A tak jízda jeho bílou kraksnou nedopadla ideálně, ale bylo to lepší, než skončit někde v Bronxu.

Vlastně nevím, proč jsem si na Abdula po pár letech vzpomněl. Určitě je pořád aktivní. Nejspíš maká zase někde v pekárně. Žije přece na místě, kde lidi nestárnou.

autor: Daniel Raus
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.