Daniel Raus: O příběhu z prádelní šňůry

30. březen 2022

Dostala se mi do ruky fotografie, která oživila moji dávnou otázku. Proč chce člověk povědět svůj příběh? Řadu let se totiž zabývám vlivem příběhů na naše myšlení, vnímání reality a životní pocit. Nakolik tvoříme svůj osud, a nakolik osud utváří nás? Nakolik jsme my sami příběhem? A nakolik to všechno zapadá do děje, který nás přesahuje?

Jako děti začínáme obyčejně vymyšlenými pohádkami, které vyjadřují reálné zásady pro život. Bývají krásně optimistické, protože jejich autoři si intuitivně vzali k srdci radu slavného režiséra a herce Orsona Wellse: chcete-li happyend, musíte příběh včas ukončit.

Čtěte také

Pak nastupují dospělé příběhy. Stovky a tisíce příběhů. Od lidí, které známe, přes různé šeptandy, zvěsti a bulvární pecky, až po spousty filmů, divadelních her, komiksů nebo knih, plných obyčejných či legendárních hrdinů nebo chvilkových celebrit. Jsou tady taky náboženské příběhy s ambicí dát lidskému hemžení nebeský význam a navrhnout odpovědi na věčně otevřené otázky.

No a pak je tady náš vlastní příběh. Ten, co zasahuje hluboko do duše. Až na místa, kam tajně ukládáme svoje naděje, svůj strach, svoje debakly, pochybnosti nebo zoufalství, prostě všechno, co člověk takzvaně nenosí na trh. Pointa je totiž v tom, že svůj příběh netvoříme sami. Je to jako bychom psali na čistý papír, ale do ruky nám pořád někdo šťouchal.

Americká spisovatelka Maya Angelou kdysi prohlásila, že není větší agónie, než nosit v sobě nevyslovený příběh. A tak je možná jedno, kolik má ten příběh posluchačů. Možná ani žádné nepotřebuje, protože nás osvobozuje samotný fakt jeho vyslovení.

Čtěte také

Čímž se konečně dostávám k té zmíněné fotografii. Zapadá do dnešní doby covidu, izolace a nečekaných ztrát. Je z Washingtonova parku v New Yorku, kde nadšenci z organizace Strangers Project natáhli prádelní šňůry, na které můžou lidé kolíčky připnout papír se svým příběhem. Někdo tam namaloval cosi mezi srdcem a motýlem, někdo siluetu mrakodrapů, někdo chaotickou změť tvarů a čar, někdo mňoukající kočku.

Jeden papír obsahuje dětský obrázek jezevčíka jménem Oblázek. Autorem je malé děvčátko, které píše: Až budu velká, pořídím si psa, bude to jezevčík, bude se jmenovat Oblázek a já ho budu milovat celým srdcem. Budu s ním bydlet, dokud nezestárne a neumře. Pak mu vystrojím pohřeb, a tam budu strašně brečet. Přátelé mě poplácají po zádech a zašeptají do ucha „to bude v pořádku“. Vůbec mi to ale nepomůže. Už se nemůžu dočkat.

Čtěte také

Ze zmíněné fotografie jsem rozluštil ještě jeden příběh: Jsem sedmatřicetiletý černoch, prošel jsem závislostí, bral jsem léky na psychiku a proti bolesti. Skončil jsem s tím. Ještě trpím stahováním svalstva, ale užívám si život. Chodím na komediální představení zdarma, kde se rozdává pizza nebo pivo. Chodím do kostela, kde jsou lidi, co se mě ujali. Jako dobrovolník jsem pomáhal v potravinové bance. Mám sen pracovat s lidmi, co jsou na tom stejně, jako jsem byl já. Chtěl bych všem pomoct. Rád povzbuzuju a dávám naději bezdomovcům. Všichni jsme krásní. Nenechte bolest, aby určovala vaši hodnotu. Bůh vás všechny žehnej.

Koukám se na fotografii plnou těch originálních papírů a říkám si: každý z nás je příběhem, který zapadá do daleko většího příběhu. Právě proto má smysl ho vyslovit. A zavěsit třebas na prádelní šňůru.

autor: Daniel Raus
Spustit audio