Daniel Raus: O vysokém obrubníku

2. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02991617.jpeg
0:00
/
0:00

Snažím se zaparkovat, ale je to pakárna. Zdá se, že pominuly časy, kdy díky koroně byly ulice prázdné. Teď se věci vracejí do starých pořádků, aspoň co se dopravního stresu týče. Z ničeho nic ale vidím, že jedno místo se přece jenom rýsuje, život není tak špatný, jak vypadá. Elegantně tam vjíždím, jen musím dávat pozor. Je tam vysoký obrubník.

Chystám se vypnout motor, když si všimnu postarší paní, jak na mě z chodníku gestikuluje. Vypadá naléhavě, asi stojím někde, kde nemám. Rozhlížím se z kabiny nahoru a do stran, jestli je tam zákaz. Nevidím nic. Paní dál gestikuluje, tak na ni vrhnu tázavý pohled. Naše oči se propojí a ona vykročí směrem ke mně.

Čtěte také

„Já vám jenom ukazovala, že je tady vysokej obrubník,“ povídá přes okno, které jsem decentně otevřel s ohledem na její vzrůst a na skutečnost, že nemá roušku. „To jsem si všimnul, toho obrubníku, díky,“ říkám s úlevou a s pocitem, že dialog je šťastně završen. Paní ale pokračuje: „Vy ste moc hodnej člověk, já to vidím, máte to zapsaný ve vočích.“ Á jé, myslím si, to vypadá na nějakej malér.

Nedám na sobě ale nic znát, od srdce se zasměju a povídám: „Vy jste detektiv, zdejší slečna Marplová, měla byste to zužitkovat.“ Paní nereaguje, asi netuší, kdo je slečna Marplová. Jen opakuje: „Ste moc hodnej člověk, ale na jednu věc si musíte dávat pozor.“ „Na copak?“ ptám se pobaveně. „Nesmíte se dát zneužívat. Voni na to lidi rychle přijdou, jakej ste člověk, a budou vás chtít zneužívat.“

Čtěte také

„Nebojte,“ povídám, „v tomhle směru sem vycvičenej.“ Paní ale nezkoumá moji námitku a mění téma: „Ukažte ruku, řeknu vám budoucnost.“ Aha, tak to je ten malér, myslím si. Opět na sobě nenechám nic znát, od srdce se směju a namítám: „Já v žádným případě nechci znát svoji budoucnost, je to stres, eště větší, než hledat místo k parkování.“ Paní to nevzdává a vede svou: „Já vám ale řeknu hezkou budoucnost, ukažte tu ruku.“

„Poslyšte,“ povídám, „jedna z milosrdnejch věcí v životě je, že nevíme, co nás čeká. Kdybychom dopředu znali všechny budoucí katastrofy, tak z toho máme doživotně špatný spaní. Pořád bychom jenom čekali, kdy už to udeří, chápete...“ Paní nechápe, kroutí hlavou a opakuje slib hezké předpovědi. Chystám tedy drobnou léčku.

Čtěte také

„Víte co?“ navrhuju, „já vám ukážu ruku, a vy mi řeknete moji minulost. Né budoucnost, ale minulost. Ta tam přece taky musí bejt zapsaná. Aspoň posoudíme, nakolik to sedí.“ Paní se na chvíli zarazí, je trochu vykolejená, v makovici jí to šrotuje. Potom zakroutí hlavou: „Kdepak, pane, na ruce máte zapsanou jenom budoucnost, minulost já nepředpovídám, ale ste hodnej člověk, pozor na ten obrubník.“

Tentokrát se smějeme oba, ona se vrací zpátky na chodník, já vystupuju z auta. Hlavou mi probleskne vtipná věta slavného amerického hráče basebalu z Montclair v New Yersey. Jmenoval se Yogi Berra a řekl, že budoucnost už není to, co bývala. Dočetl jsem se o něm, že byl účastníkem vylodění v Normandii.

Za chvíli se vracím a vidím paní, jak o tři auta dál s někým živě debatuje. Nejspíš to bude moc hodnej člověk, říkám si. Startuju motor, řadím zpátečku, dávám pozor. Je tady totiž vysokej obrubník.

autor: Daniel Raus
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová