Daniel Raus: O nebeském tyjátru

16. červen 2020

Zase škaredý počasí, prohlásila Lenka. A měla pravdu. Na nebi visely takové ty šedé mraky, co se jejich barva občas přirovnává k oceli, protože jsou chladné a odtažité a nevěští nic příjemného.

Navíc to počasí trvalo už skoro měsíc. Jeden, dva slunečné dny, jinak nad hlavou pořád ta ocel v různých odstínech šedi.

Čtěte také

Lenka podniká ve firmě, co dělá střechy. Podle mě báječná činnost. Když jste nahoře, není mezi vámi a oblohou zhola nic. Jenomže je v tom taky zádrhel, protože právě střecha je to, co běžného smrtelníka nejvíc chrání před harašením počasí. Když se spustí liják a vy jste se nachomejtli právě někde u komína, jste vydáni napospas.

Mám na mraky vlastní názor, uznávám, že mírně excentrický. Jsou podle mě jedním z nejkrásnějších jevů na naší planetě. A teď nemyslím jenom ty příjemně čisté, bílé beránky, které se po nekonečné modři sunou rychlostí stáda na pastvě. Myslím na mraky ve všech podobách, včetně těch černých, hustých a hororových.

Mimochodem, právě ona proměnlivost je zajímavá. Každý mrak je originál, nestane se, že byste za život viděli dva navlas stejné. Jejich nekonečná promenáda je cosi jako nebeské divadlo, kde prostorová scéna hraje občas neuvěřitelnými barvami a odstíny. Je to jako velký tyjátr. A lístky jsou na něj zdarma. Nepotřebujete ani slevu.

Čtěte také

Čím jsem starší, tím víc se mi to nebeské představení líbí. A tím delší dobu na něj taky zírám. Máme doma okna od podlahy po strop, takže výhled je jako z královské lóže. Možná bych se měl akorát zamyslet nad svým věkem, neboť kdesi na internetu na mě vybafl zaručený fakt, že jedním z příznaků stáří je příliš časté sledování předpovědi počasí.

Možná je v tom ale něco úplně jiného. Člověku někdy dlouho trvá, než si všimne krásy, která ho běžně obklopuje. Na všechno si totiž zvykneme, až to nakonec přestaneme vnímat. Což znamená, že i samozřejmost musíme znovu objevit, podobně jako Komenského poutník, který prošel celý labyrint světa, aby nakonec zjistil, že ráj srdce najde překvapivě doma, ve vlastní světnici.

V mém případě se mraky spojily se starodávnou knihou Jób, která je jak známo v Bibli a má netypickou formu. Tvoří ji dialogy a scény, jsou v ní hlavní a vedlejší postavy, má expozici, zápletku i katarzi. Což je pozoruhodné, když uvážíte, že byla nejspíš sepsána dávno před vznikem antického divadla. O datování ale nejde, podstatná je jiná věc.

Čtěte také

Ta kniha je o sympatickém chlápkovi, kterému se všechno daří, je bohatý a populární, žije šťastný život. Jenomže najednou o všechno přijde. Skončí na mizině, padá na totální dno. Klade si tisíc otázek, bouří se proti svému údělu, a nakonec vyzve Boha na soud. Bůh se zjeví a místo diskuse o podstatě dobra a zla bere Jóba na fascinující výlet do počátku prostoru a času. Ukazuje mu, jak tvořil vesmír, jak rozhodl, že někde mezi planetami bude země jako krásně modrý drahokam. A na něm že bude život a ono věčné představení slunce, měsíce a měnících se mraků.

Je to jářku trochu nezvyklá perspektiva. Ale možná právě v ní spočívá moudrost knihy Jób. A snad i malý bonus k volňásku na představení velkého nebeského tyjátru.

autor: Daniel Raus
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...