Daniel Raus: O pandemické změně světa
Slyším to ze všech stran. Svět už prý nikdy nebude jako předtím. Pandemie všechno smete a nám zůstanou jenom vzpomínky na staré, zašlé časy.
Bylo nám dobře a nevěděli jsme o tom. Koronový šok se nesmazatelným písmem zapíše do psychiky i praktické stránky našeho života. Zase jednou poznáme, že dobře už bylo.
Čtěte také
Slyším taky pozitivní ozvěnu téhož. Podle ní krize vždycky urychluje vývoj, a tak tomu bude i teď. Začne se víc pracovat on-line. Přestane se zbytečně cestovat. Lidi se zamyslí, co potřebují a co ne. Globalizace neskončí, ale zkoriguje se. A pokrok bude více promyšlený.
Dvě strany té podivné mince ilustruje ostatně i samotný nouzový stav a naše karanténa. Pro někoho je to stres, pocit vězení či dokonce domácí násilí. Pro jiného je to příležitost zastavit se a meditovat. Je to prostě smutek i humor. Přišel mi tuhle po sociální síti obrázek zloděje s textem: vykradl sám sebe – pracuje doma.
Nechci polemizovat s předpovědí změny světa, přijde mi to stejně zbytečné, jako polemika s předpovědí počasí. Svět se tak jako tak neustále mění, přišla akorát chvíle, kdy jsme si toho všimli. Podnikl jsem ale malý výlet do minulosti – s otázkou, jak se na to vlastně dívali naši moudří předchůdci.
Čtěte také
Kupříkladu staré Římany postihla pandemie několikrát. Byla to daň za globální říši, na kterou byli hrdí, protože svět do té doby cosi takového neviděl. Ani Alexandr Veliký nedokázal to, co oni. Důkladně budované silnice křižovaly říši na všechny strany. Zrodilo se rčení, že všechny cesty vedou do Říma.
Po nich proudilo bohatství, ale občas taky pandemie. Antický Seneca to viděl stoicky, protože byl stoik. Napsal, že při morové epidemii si musíme dát pozor, abychom si nesedli vedle osob již postižených a zachvácených, protože bychom se tím vydávali v nebezpečí a pouhý jejich dech by nás mohl nakazit. Stejně tak při volbě přátel si podle něj máme vybírat lidi nezkažené. Choroba totiž začíná, když se mísí zdravé a nemocné.
Další antický myslitel, který se stal dokonce císařem, byl Marcus Aurelius. Ten měl s pandemií krutou osobní zkušenost. Spolu s ním totiž vládl jeho mladší bratr Lucius Verus, který vynikal inteligencí, noblesou i krásou. A co byl skoro zázrak, oba měli dobré vztahy.
Čtěte také
Lucius Verus bojoval na východě proti Parthům a záhadná nemoc se objevila po zbytečném vypálení Seleukie na řece Tigris. Obyvatelé města se bez boje vzdali a Římané přesto začali rabovat. Šíření moru se od té chvíle nedalo zastavit.
Lucius Verus zpočátku nemoci unikl, vrátil se do Říma, kde ho čekaly oslavy. Nastal s ním ale problém – kuriózně přesně ten, před kterým varoval kdysi Seneca. Obklopil se totiž partičkou pochybných existencí, oddal se zahálce, peníze rozhazoval v hazardu, doma pořádal nekonečné mejdany, pokud právě nevymetal vykřičené domy.
Marcus Aurelius to radši zakrýval. A když na severu propukly boje s Markomany, vzal mladšího bratra s sebou. Jenomže právě tehdy tam dorazil taky onen mor z východu a Lucius Verus na něj nečekaně zemřel. Pro Marca Aurelia těžká životní rána. Přesto napsal, že existují věci daleko horší než mor: lež, pokrytectví, prostopášnost a pýcha – ty totiž (jak dodal) způsobují zkázu duše.
Takže: svět po naší pandemii asi skutečně nebude jako předtím. Můžeme mít ale jistotu, že zmíněných pár lidských vlastností ani koronavirus určitě nezmění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
