Daniel Raus: O velkém a malém jablku
Když se člověk ocitne ve městě, kterému se říká „velké jablko“, má se připravit na nezvyklé zážitky.
Onen přívlastek New Yorku má složitou historii a měnící se obsah. Hlavně prý ale naznačuje, že z obřího jablka se dá odkousnout obří sousto. A o to právě jde ve městě peněz a mrakodrapů a divadel a aut a módy a vyznavačů všech možných názorů a spisovatelů a reklam a demonstrantů a hudby a fotografů a vůbec všeho možného.
Čtěte také
Přiznám se, že v něm chytám nakažlivý pocit, proti kterému nejsem imunní. Jako bych požil nějakou drogu, naprosto iracionálně se mi najednou zdá, že dokážu cokoliv. A přitom jsem na místě, kde dokázat cokoliv je nesmírně těžké. Na místě, kde Frank Sinatra zpíval: když to dokážeš tady, tak to dokážeš kdekoli. Je to můj paradox velkého jablka.
Mířím na muzikál, co zachycuje příběh Alexandra Hamiltona, jednoho ze zakladatelů Spojených států. Muzikál se označuje jako „rapový“. Dobře ho znám, protože moje dcera mi už dávno poslala CD-čko. Doslova mě ohromil, pouštěl jsem si ho dokola v autě, protože cosi podobného jsem jakživ neslyšel.
Čekám v zástupu, každou chvíli někdo přichází a ptá se, jestli je to tady fronta na Hamiltona. No jo, každej to chce vidět, prohodí paní přede mnou – a já přitakám, že se tomu vůbec nedivím. Podél fronty na muzikál stojí v beznadějné zácpě čadící auta. Při pohledu na červené Ferrari mě napadá, že tady jsou si tedy všichni rovni, aspoň co se týče rychlosti.
Čtěte také
Ale nejsou. Mezi auty se prodírá rikša, kterou následuje černošský kluk s jakýmsi těžko definovatelným vozítkem. Pár jedinců kličkuje na kole. A za chvíli tudy proplouvá policistka na koni, co si vykračuje v tanečním rytmu, jako by dostal opušťák z cirkusu. Atmosféru dokreslují všudypřítomné žluté taxíky.
Za dvě hodiny vycházím z divadla a musím to rozdýchat, protože z výkonů dvaceti zpěváků a tanečníků se mi točí hlava. Zažil jsem leccos, ale tohle ještě ne. Ohromný efekt, dosažený minimálními prostředky. Mimochodem, závěrečné klanění účinkujících bylo bleskové, protože za chvíli zopakují ten samý muzikál pro dalších 1319 diváků. Neuvěřitelné.
Sedám si na Times Square, snažím se z toho zjevení vrátit zpátky na zem. Kousek ode mě tančí chlapík s modrou kšiltovkou a sluchátky na uších. Máchá rukama, okolní svět ho nezajímá. Přede mnou zase dáma ve spodním prádle bojuje proti rakovině – pod velkým nápisem rozdává letáky. Vlevo přichází celebrita s fotografem, trpělivě pózuje, občas se někomu podepíše na kus papíru.
Čtěte také
Za chvíli musí tanečník postoupit o kus výš, směrem ke mně, protože dole zametají špačky. Na kšiltovce má čínský znak a na tričku vyznání lásky k New Yorku. Kromě máchání rukama teď vydává i zvuky, podobné lidskému zpěvu. Za chvíli ale končí, hudba ve sluchátkách mu nejspíš dohrála.
Zvedám se a odcházím. Všichni kamsi spěchají, na křižovatce si ani nevšímají dívek, oblečených pouze do tenisek. Nahá těla mají pomalovaná pestrými barvami, za cosi demonstrují. Vytahuju z tašky jablko. Malé jablko v tomhle velikém světě. Odkusuju přiměřené sousto a v mysli se nořím do meditace nad neodolatelnou opojností lidského bytí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
