Daniel Raus: O zázracích Jiřího Stránského

Reagoval jsem dotazem: „A kolikpak kliků dělá ten fosil?“ Šlo o kliky jako cvik, nikoli úkony s počítačovou myší. Jednou mi totiž Jiří Stránský prozradil, že těch kliků dělá denně sto padesát, což mě vedlo k vážnému zamyšlení nad vlastní bídnou kondičkou. Rozhodl jsem se tudíž fosilovi vyrovnat, a když se mi to nakonec povedlo, a on se zas objevil, vítězoslavně se ptám: „Tak kolik?“ Jeho odpověď zněla: „Zved sem to na dvě stě padesát“.

Jiří Stránský: Můžeš-li udělat radost, musíš

Všechny vás zdravím. Někteří to ale nemají rádi, tak ty nezdravím. Budete mě poslouchat ve čtvrtek a řada vás (Pánbůh za ni zaplať) bude mít opravdu velkou radost.

Takový byl Jiří Stránský. Měl v sobě zakódovanou zásadu, kterou vyjádřil kdysi Emil Zátopek: Když nemůžeš, tak přidej. Možná si ji osvojil v komunistických lágrech, ale nejspíš mnohem dřív. Třeba jako skaut. Nebo ji měl jako dárek už při narození v DNA, protože jeho předkové – šlechtici a politici – se podobnou vlastností rovněž vyznačovali.

V komunistických lágrech strávil deset let, z toho osm let „kutal uran“, jak to vždycky říkal. Byl tím pádem prozářen ze všech stran. Na plicích trvalý nález. Doktoři prý konstatovali, že s tím nelze nic dělat. „Mám to na doživotí,“ smál se Jiří Stránský.

Jenomže právě tady se musím vrátit k tomu fosilovi. Stala se totiž věc, kterou nikdo nečekal. Jak řečeno, vyšokoval mě, když zvýšil denní dávku kliků ze sto padesáti na dvě stě padesát. Tomu bylo těžké konkurovat.

Karel Hvížďala: Vypravěč a doktor vězeňských věd Jiří Stránský

„Člověče, musím se ti přiznat, že nakonec jsem měl v životě štěstí.

Po čase se ale Jiří Stránský zase objevil a povídá: „Představte si, že ten flek na plicích zmizel, doktoři museli napsat na snímky, že jsem to skutečně já.“ Bral to skoro jako nějakou humornou událost. Tak povídám: „Možná amnestie. Nebo zázrak? Anebo to budou ty kliky.“

Na jeho uranových letech mě zajímala hlavně schopnost přežít a zachovat si při tom dobrou mysl. On to líčil, jako nejlepší univerzitu života. Seděl tam totiž s doktory, profesory, spisovateli či teology – prostě s elitou národa, kterou komunisti zavřeli – a tahle elita se najednou starala o jeho vzdělání. Cosi jako osobní studijní plán. „K nezaplacení,“ smál se Jiří Stránský.

Kdykoli se u nás v rádiu objevil, přicházela s ním neopakovatelná atmosféra. Jiří Stránský byl noblesní rebel, což mu zůstalo až do onoho „fosilního věku“. Moje asistentka Hanka Vejvodová, která strávila léta v emigraci, udělala vždycky nejlepší kafe, protože jeho návštěva byla pro nás malá slavnost.

Jiří Stránský: Já ale nic neumím! Já umím jen lítat a bejt vězeň!

Všechny vás zdravím… Ulevilo se mi: konečně se Bureš ustrnul nad Trumpem a odletěl do Bílého domu poradit mu, jak se dá vysmeknout ze všeho, či jak se všechno dá neposlechnout.

Snad i díky vrozenému rebelství ho fascinovala mladá generace. V časech, kdy psal rozhlasové glosy pro stanici, kterou jsem vedl, jezdil zhusta po školách, a tam promlouval k žákům, kteří toho většinou o bolševikovi moc nevěděli. A protože byl ohromně zábavný, a přitom líčil hororové příběhy, žáci mu viseli na rtech.

Jednou mi řekl, že nejradši má, když se nechápavě ptají: Proč jste se proti tomu všichni nepostavili? „Když někdo klade takovou otázku, je tady naděje,“ konstatoval a dodal: „Oni si už neumějí představit, že by nežili ve svobodě. Víte, největší zázrak je svoboda.“ 

Takže. Když o tom tak přemítám, taky si už neumím představit, že bych nežil ve svobodě. A přitom je to – slovy Jiřího Stránského – největší zázrak.