Daniel Raus: O nákupním vozíku

Vlastně to byla spíš mladá žena, takový ten typ, u kterého se těžko odhaduje věk. Přešla kolem a já ji spatřil jenom na pár vteřin. Potom zmizela.

Čtěte také

Daniel Raus: O velkém a malém jablku

Vrátil jsem si v mysli ten záběr jako pozpátku puštěný film. A najednou bylo všechno jasné. Stalo se to v supermarketu, ona tlačila vrchovatě naplněný vozík, právě prošla kasou a mířila k východu. Vozík těžký, opírala se do něj vší silou. A při tom na sobě měla bílé tričko s nápisem: Všechno, co potřebuješ, je láska.

Nápis byl v angličtině, jako ona slavná písnička od Beatles. A právě kontrast onoho vzletného prohlášení z trička a těžkého vozíku plného pochutin, to byla ta věc, která ve mně probudila zvědavost.

Připomnělo mi to úplně jiný zážitek z dálného východu. Poprvé v životě jsem vešel do buddhistického chrámu, a co mě zaujalo nejvíc, nebyly zpěvy mnichů ani hořící svíce, ale plejáda malých buddhů na boční stěně. Byli v několika velikostech, všichni zlatí a navlas stejní. Ale hlavně, vůbec nepůsobili dojmem asketického života.

Čtěte také

Daniel Raus: O českém Bullerbynu

Spíš byli zralí na návštěvu v ambulanci obezitologa. Což kontrastovalo s mojí představou buddhisty, který si ve jménu nebeského míru odříká pozemské statky. Fascinoval mě ostatně kdysi příběh zakladatele toho náboženství, Sidhárty Gautamy – prince, který by býval mohl prožít celý život v pohodlí a blahobytu, ale všechno opustil, aby zkoumal smutný úděl člověka a hledal z něj cestu ven. Sidhárta, budoucí Buddha, žil v nejpřísnější askezi.

Ptal jsem se tedy lidí z onoho chrámu na ten kontrast. Řekli mi, že Buddha je v různých zobrazeních různý. Někdy nejenom tlustý, ale i plešatý, a hlavně rozesmátý, což je proto, že ve skutečnosti nejde o prince Sidhártu Gautamu, ale o mnohem pozdějšího čínského mnicha jménem Putaj. Ten měl prý vždycky dobrou náladu a chodil po celé zemi se skromným, plátěným pytlem, ve kterém byly pokaždé nějaké sladkosti pro děti. Jinak žil ale v naprosté chudobě a v Číně byl velice populární.

Zabředli jsme pak do zajímavé debaty o vztahu materialismu a duchovna. Hodně lidí si myslí, že jsou to nepřátelé, ale to je hluboký omyl. Byli dokonce filosofové, kteří předpovídali smrt náboženství v důsledku rostoucího bohatství. Jenomže jejich proroctví se nenaplnilo. Zajeďte si do Ameriky a najdete tam společnost, která je bohatá, a současně náboženská.

Čtěte také

Daniel Raus: O starém kalendáři

Mimochodem, právě Američané kdysi rozhodli, že na všech dolarových bankovkách bude velkými písmeny slavný nápis „V boha doufáme“. Stalo se tak 30. července 1956, když velkou část světa ovládlo monstrum komunismu – naneštěstí jsme pod něj spadli i my. Zákon tehdy uvedl demokratický kongresman Charles Edward Bennet slovy: „V těchto dnech, kdy imperialistický a materialistický komunismus chce napadnout a zničit svobodu, musíme hledat neustále způsoby, jak základy naší svobody posílit.“

Asi v tomhle duchu probíhala naše debata v buddhistickém chrámu pod zlatými soškami. Když si na to dneska vzpomenu, mám zvláštní pocit jednoty protikladů. Tričko s nápisem o lásce a plný nákupní košík. Šťastný Putaj a jeho odříkání. Dolarové bankovky a prohlášení o naději v Bohu.

Vždyť ono to vlastně dává smysl.