Česká próza táhne. I díky jasnému příběhu a reáliím, které čtenář zná

Šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík, spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová a literární kritik Jan Bělíček v ArtCafé diskutovali o tom, co stojí za aktuálním zájmem o česky psanou prózu, i o tématech, která tuzemská literatura prozatím nereflektuje. Inspirací k debatě bylo právě setkání Aleny Mornštajnové, Jana Němce, Petry Soukupové, Biancy Bellové a dalších autorek a autorů nakladatelství Host se čtenáři v DOXu po názvem Česká vlna.

Hana je třetí román Aleny Mornštajnové|foto: Jonáš Zbořil

Podle literárního kritika a šéfredaktora webu A2larm Jana Bělíčka se literatura v posledních letech odklání od těžce symbolického jazyka plného metafor, od literární ekvilibristiky a nabízí jednodušeji pojaté příběhy na aktuální témata. V kombinaci s dějem zasazeným do míst, která čtenář zná anebo si je dobře dokáže představit, je to důvod, proč podle Miroslava Balaštíka českou literaturu objevuje stále více Čechů a Češek většinou mladší generace.

Literatura jako vzkaz

„Na rozdíl od doby před patnácti lety lidé chodí na autorská čtení, stojí se fronty na podpisy. Literatura už není vnímaná jako laciná zábava do vlaku, přistupujeme k ní jako ke vzkazu, ve kterém hledáme odpovědi na vlastní otázky. Tento posun vnímám jako velmi důležitý,“ říká.

Čtěte také

Spisovatelkou jsem se stala díky tomu, že se mi narodily tři děti, říká Viktorie Hanišová

Další společné téma českých autorek a autorů bychom však podle hostů ArtCafé hledali jen těžko. To, co jejich knihy spojuje, je hlavně forma a důraz na vyprávění.

Viktorie Hanišová, autorka volné románové trilogie Anežka, Houbařka a Rekonstrukce, ve svých knihách pracuje s tématem komplikovaných rodinných vztahů a také sebevraždy. A všímá si, že tuzemské literatuře ve větší míře chybí politicky angažované texty. „Jsou tu samozřejmě výjimky, například knihy Radky Denemarkové nebo Petry Hůlové. Mám pocit, že tyto autorky jsou tolik oceňované proto, že se zoufale hledá někdo, kdo by se vyjadřoval právě k současné situaci,“ míní.

Víc než politická angažovanost ale podle Jana Bělíčka v české próze zatím chybí kupříkladu reflexe témat týkajících se městské periferie a menšin.

Čtěte také

Dějiny násilí. Další otevřená zpověď Édouarda Louise

V zahraničí je najdeme třeba u francouzského spisovatele Édouarda Louise, jehož knihy Skoncovat s Eddym a Dějiny násilí vyšly i u nás.

V ArtCafé jsme otevřeli také otázku autenticity a autobiografičnosti. „Čtenář nemůže nijak rozšifrovat nebo posoudit, jestli se všechno stalo tak, jak autor píše. Ale o to ani nejde, důležité je, aby byl příběh sdělený srozumitelně, aby ukazoval zkušenost, s níž je čtenář schopen se protnout,” konstatuje Balaštík. „Jedním z nejvíc autentických textů je pro mě Kdo chytá v žitě. A jestli to J. D. Salinger takto prožil, je mi úplně jedno,“ uzavírá Viktorie Hanišová.