Anna Beata Háblová: Ukrajino!

7. březen 2022

Všichni máme strach. Jsme paralyzovaní tím, co se děje a co se ještě může stát. Nemůžeme pracovat, myslet na nic jiného, nevracet se ke zprávám na internetu. To samé dělám i teď při psaní dnešní ranní úvahy. Nemohu psát o ničem jiném, protože na nic jiného nemyslím. Bolest z utrpení Ukrajinců a Ukrajinek, nebo Rusů a Rusek, kteří v Rusku proti válce protestují a jsou zatýkáni, je veliká, nedá se jí ulevit.

Vzpomínám na dobu, kdy mé dceři Elišce byly tři roky a já s ní chodila na dětská hřiště v okolí našeho předměstí. Nosila jsem s sebou stohy knih, od kterých jsem se nemohla odtrhnout, zatímco Eliška si hrála na pískovišti nebo postávala u herních prvků.

Čtěte také

A pak jsem si všimla, že se Elišky ujala nějaká žena. Povídala si s ní, provázela ji po hřišti, zapojila jí do her se svojí dcerou, a tato situace se ještě několikrát opakovala. A tak jsem se seznámila s Oksanou, Ukrajinkou, která se od té doby stala jednou z mých nejmilejších přítelkyň na našem aseptickém předměstí. Ta scéna, kdy já urputně listuju knihami, dělám si poznámky a ona se mi stará o dítě, protože už se na to nemůže dívat, se stala předmětem našeho humoru. Rozuměly jsme si. Byly jsme si blízké i přes to, že jsme se každá věnovaly něčemu jinému. Věděla jsem, že se jí po Ukrajině stýská. Ale její manžel pracoval ve stavebnictví v Čechách, takže se rozhodla zůstat tady.

Právě teď myslím na raně secesní dům, který se nachází v centru Kyjeva. Není ničím výjimečný, kromě toho, že se v jeho horní části průčelí nachází vytesaná ženská tvář. Když prší, vypadá to, že pláče. Odtud název Dům plačící vdovy. Teď tato tvář pláče i bez deště. Není den, kdy by neplakala i Oksana. Pláču s ní. Láska Ukrajinců k jejich zemi je veliká a krásná a duchem jsou stejní i oni.

Čtěte také

Tušíme, že to všechno ještě může být horší. Zatímco někteří z nás znali válečné prostředí jen z filmů nebo her influencerů jako Surviver, čelíme jí teď ve zprávách, rozhořčeni existencí neomluvitelného zla, zdrceni nejistotou, strachem o sebe i své blízké. Pokud jde o strach ze smrti, snažím se mít na paměti slova Raymonda Moodyho, který před více než čtyřiceti lety popsal zážitky lidí, kteří zažili klinickou smrt.

Raymond, byť sám nevěřící, díky rozhovorům s tisícovkami lidí dospěl k závěru, že posmrtný život existuje, ač ho to dodnes nepřestává udivovat. Všichni, se kterými rozhovor vedl, zažívali během klinické smrti takové pocity lásky, že se do života ani vrátit nechtěli. A všichni také popisují, že tato zkušenost je nepřenosná. Pro mě byl nepřenosnou zkušeností porod, u kterého jsem si předem nedokázala představit, jak velká bolest může přijít. Bolest, která přišla, byla naprosto mimo mé chápání. Paralyzovala mě. A přitom na svět přivedla někoho tak překrásného a dobrého. Elišku.

Čtěte také

Pomáhejme. Přijímejme dál uprchlíky, posílejme peníze osvědčeným organizacím, buďme ostražití ve vztahu k nevyžádaným zprávám a mailům, modleme se, radujme se z maličkostí – jarního slunce, dobrého kafe, blízkosti přátel. A nezapomínejme myslet na to, že bolest dokáže rodit. Že právě teď naše bolest přivádí na svět nás samé. Znovuzrozené. Stmelené s ostatními. Otevřené čekající lásce, která je silnější než zlo. Která je tak velká, že jí možná ani nelze nahlédnout.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová