Anna Beata Háblová: Dům jako kopna skla
Nikomu to neříkám, ale vím, jaké to je, když je sklo rozžhavená láva. Když stojím před pecí, ve které se perou plameny, a mě čeká šichta, ve které nepočítám, kolik piv vypiju a kolik litrů propotím. Je to jako zápas s obrem. Musím být rychlý, silný a opatrný, i když to zvenčí vypadá, že si jen na píšťale otáčím jakousi baňkou, průběžně jí vkládám do tlamy pece a sem tam si do ní fouknu, aby to uvnitř zahrálo tvarem.
Jenže ten tvar se dá snadno přefouknout nebo stačí jen chvíli netočit a tvar se začne hroutit jako pozůstalý nad hrobem.
Je to zápas, ve kterém musím svého protivníka uhlazovat dřevěným svalákem a plnit ho svým dechem. Musím se do něj opřít, jako by dech byla paže plná svalů, která to rozžhavené sklo roztáhne do dokonalého tvaru. Jsem dělník skla. Dělám jednu baňku za druhou. Na píšťalu naberu první dávku, vyhladím, schladím a naberu druhou. Horké sklo se vždycky musí nabírat na chladnější. A pak točím, foukám a průběžně dávám ohni. A když už jí mám, tu vázu nebo sklenici nebo karafu, odříznu jí, a na špičce píšťaly mi zbyde báň kopny.
A právě na tu kopnu, na ten křišťálový zbytek, který se odsekává do jedné velké bedny, jsem myslel, když jsem po dlouhé době procházel Novým Borem. Míval jsem tam dílnu. Když zkrachujete, nechcete se pak do těch míst vracet a připomínat si, co jste vybudovali a co už dávno není. Poslední várku skla máte zabalenou v krabicích v garáži, aniž byste se jí snažili někde prodat.
Jenže pak vám to nedá. Zvědavost přeroste zklamání a vy chcete vědět víc. Jak se tomu městu žije bez vás a co je tam nového. Vrata starý dílny jsem málem nepoznal. Jejich zelený nátěr skoro všechen opadal, a místo něj zbyla jen rezavě hnědá masa. Šel jsem dál jako by nic, i když mě ten výjev píchl pod žebry.
Šel jsem a nohama rozhrnoval sníh, který čerstvě napadal. Jako bych se prodíral tichými skleněnými krystalkami, když v tom mě světlo švihlo jako bič. Zastavil jsem se. Najednou jsem stál před krystalem velkým jako dům. Všechno se mi to vrátilo. To nesnesitelné horko u sálající pece a námaha obyčejného skláře, který je den co den přítomen malému zázraku. Nevím, jestli to byla lítost nebo ta záře, která z toho domu vycházela, ale na chvíli se mi zalily oči a já všechno viděl jen přes matnou clonu. Bylo to jako se celý ponořit do ostrých hranek rozbité kopny. Ne kvůli té cloně, ale kvůli tomu domu, který vypadal jako zabalený do bublinkové fólie nebo jako ledovec, který mi taje před očima.
Jasně, že už jsem o něm slyšel, o tom novém sídle Lasvitu. Marča tady z ulice mi jednou volala a říkala, že nad tím všichni kroutili hlavou. Ty opravený roubenky jsou prý pěkný, ale to mezi tím? Ta černá a bílá bouda? Jenže pak tam šla na exkurzi pro seniory a vrátila se úplně proměněná. Tohle prý nečekala. Toho světla, ty klenutý žebra, nebo konstrukce, co uzvedne pět tun těžký skleněný lustr. Nakonec o domě začala říkat, že je to svítící lucerna jejich ulice.
A tak se dívám na tu obří lampu, kvůli které sem jezdí turisté až z Dubaje nebo Číny a taju jako ten ledový plášť. Pak to celé obejdu, najdu i tu druhou přístavbu černou jako tma, na nějakém štítku si přečtu, že přestavbu navrhli a před dvěma lety dokončili architekti Opočenský a Valouch, a pomalu se vydám domů. Po cestě si ale říkám, že když mohl někdo udělat z šindelů skla celý dům, tak proč bych já nemohl zase znovu natřít vrata, zatopit v peci a zkusit třeba něco nového. Zase si zatočit píšťalou, nabrat druhý dech a dát tím dechem tvar něčemu, co ještě nikdo nikdy neviděl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
