Anna Beata Háblová: Chromý architekt a prsten na kopci

3. leden 2022

Jsem na začátku nového roku a sníh mi padá za lem okapu. Ještě je tma, ale Žďár nad Sázavou pod mým kopcem plane, jako by byl kamny, do kterých stále někdo přihazuje dobře proschlá polena. Žďárské komíny čekají jako žerdě na vlajky rozbřesku. Tak už pojď, ty lednové slunce, ať se opřu do tvých pilířů. Ať jsem zase světlem obestavěným zdmi.

I les kolem mě vykáceli, abych jako první viděl lesk klouzající z horizontu. Když se to stane, Zelená hora zrůžoví a paprsky zamíchají koktejl baroka a gotiky, aby byl připravený zamotat ti hlavu.

Čtěte také

Pak se probudíš se střepem dosud neznámé bolesti a budeš si říkat: bylo to skutečně tak, jak jsem to viděl z rychlosti vlaku? Ten vybroušený prstenec na prstu krajiny? V tu chvíli se ti pohled na Vysočinu změní, jako když chceš někoho pozvat na romantickou schůzku, ale vzápětí si všimneš zásnubního prstenu. Pak ti nezbyde než se na tu krásu dívat zpovzdálí, protože tyhle kopce budou už pořád ubíhat kamsi jinam. Ale kam?

Pět pětiúhelných kaplí s pěti branami jsou symbolem pětice hvězd, které se podle legendy objevily nad tělem umučeného Jana Nepomuckého. Kostel s pěti apsidami umístěný uprostřed ambitu a zdůrazňující vertikalitu připomíná chór gotické katedrály. A pak se tu objevuje číslo tři jako odkaz na Boží trojici a číslo šest jako symbol Panny Marie. Kostel přece nemůže stát jen tak, s rukama v kapsách, a kaple už vůbec ne. Musí někam ukazovat, i kdyby jí z toho nosná žebra měla upadnout.

Čtěte také

Některé stavby směřují na své tvůrce. Ty pokornější na své obyvatele a jejich potřeby. Já ukazuji na to, co mě přesahuje, co ze své podstaty ani nemůže být uchopeno. A tak chvíli mířím na atributy schované v číslech a chvíli někam nahoru. Pak ukážu na světlo, kterým se plním jako karafa čerstvou vodou, a nakonec prstem génia loci zamířím do prostoru rozlehlé krajiny.

Možná proto stojíš ve smyčce cesty Zelené hory, která je ve skutečnosti jen křehkou terénní oblostí, ukazuješ na mě a říkáš: Bože, to je taková krása! Oči ti svítí jako dvě zrcadla, ve kterých se vidím, a vidím v nich i nejisté očekávání z nového roku. Jaká překvapení ti zase přinese? Jenže to ti nikdo nepoví, ani já. Žádné jistoty čekat nelze, snad kromě střídání dne a noci. Do nového roku se lze nořit jen s nahou důvěrou, která může být stejně nepochopitelná, jako jsou moje protínající se žebra připomínající gotické síťové klenby.

Čtěte také

Můj stavitel Jan Blažej Santini-Aichel byl už od narození na půl těla chromý. Po dalekém obzoru se mohl proběhnout jen svým pohledem. Dokonce ani neměl příslušnost ke stavitelskému cechu, protože jeho rodina byla kamenická. To, co je někde omezeno, jinde o to rychleji vyraší. Nakonec Jan Santini navrhoval a dozoroval až čtyři projekty ročně, jezdil od jednoho projektu k druhému a pracoval i za jízdy v kočáře.

Podívej, obloha se právě pomalu jasní. Dneska bude krásný den. A i kdyby nebyl, bude jindy. Na to si vzpomeň, až někde uvidíš kapli nebo kostel, které ukazují. Které směřují kamsi za obzor, za hranice toho tady a teď, které koneckonců mohou být čímkoliv a kýmkoliv, včelím úlem, lodí na hladině, sedátkem pro rybáře, lávkou přes řeku, cestou lesem nebo lavicí, na které ti to všechno dojde.

Podívej, světlo už je zase ve mně. Už mě plní, jako by mě drželo, jako bych snad ani ty zdi nepotřeboval. Počkej, ale i ty celý záříš, světlo ti jde z očí, jako bys ho byl plný a tak z tebe vytékalo. Vždyť i ty seš kaplí, která kamsi ukazuje, která tady stojí, aby někdo jiný mohl říct: No ne, kdo tohle postavil, to je taková krása!

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.