Anna Beata Háblová: Branka na jednom pantu
Na podzim se mlha na broumovských hřebenech válí jako tekutý dusík. Sune se z vrchu dolů a pokrývá jejich celý objem, jako by byly zabalené do vaty. Z vesnice do vesnice na sebe křičí kohouti, na stráních se červenají šípky a na loukách pod nimi se pasou krávy. Když kolem nich projdete, na chvíli k vám zvednou své klidné oči, máchnou ocasem a pak se zase zaměří na ukusování trávy.
Vzduch je podzimně ostrý a voňavý, stromy postupně shazují svou barevnou chloubu, a sem tam je ještě možné si utrhnout sladká neočesaná jablka.
A v tom všem, v této skalami obejmuté krajině, sedí broumovský klášter jako truhlice pokladů a zřídlo dramatické historie. Klášter založili ve 13. století benediktini, a to v době, kdy počet mnichů rostl a pražský břevnovský klášter už kapacitně nestačil. Od Přemysla Otakara I. proto k výstavbě nového obydlí dostali území na úplném okraji severovýchodních Čech.
Představuji si mnichy, kteří byli vysláni na průzkum této hraniční oblasti. Jejich frustraci a únavu, když se vláčeli přes skály na periferii Čech, i jejich radost, když za hradbami skal objevili úrodnou půdu, kterou začali obdělávat spolu s heslem Ora et labora. Museli to být dříči, zvyklí si všechno vypěstovat sami, ale určitě i intelektuálové, soudě podle velké barokní knihovny s mramorově naštukovanými dřevěnými sloupy a iluzivními obrazy.
Broumovská knihovna je rozdělená na přístupnou a nepřístupnou část. V té nepřístupné odpočívá regál s nápisem Libri prohibiti, a potom oddíl poezie, která se sem dostala spíše pro nezájem, než pro svoji kontroverznost. Na ochozu knihovny leží vrstva prachu, a každého, kdo odtud odchází, prozradí šedé šlápoty na blyštivě čisté podlaze kláštera, jehož jedna část slouží i jako ubytovna.
Broumovský klášter rostl a kvetl až do druhé světové války a odsunu německých obyvatel. V roce 1950 byl upraven na internační tábor pro řeholníky a řeholnice, kteří zde museli žít za nelidských podmínek a bez možnosti realizovat svá poslání. Od té doby také chátral a chřadnul až do roku 2013, kdy se začalo s jeho obnovou.
Jdu na konec chodby a šlápoty jdou za mnou. Dívám se z okna ven na tu část města, kterou od kláštera dělí řeka Stěnava. Nízké činžáky jsou žalostně oprýskané, ale podle záclon v oknech stále ještě obydlené.
K jednomu činžáku se blíží holčička a už z dálky křičí něčí jméno. Křičí ho do oken činžáku, křičí ho jako by sama byla zvonkem. Chvíli postojí před domem, trochu netrpělivě u toho poskakuje, podle tónu hlasu je zklamaná, že nikdo neodpovídá a nikdo se na ní z okna nevyklání. Vzápětí se ale na druhé straně ulice objeví skupinka dětí a holčička už ví, že to jsou oni – její kamarádi, na které čekala.
Skupinka dojde k činžáku, ve kterém se ve chvíli všichni ztratí. Jen jeden kluk zůstane venku, jde do zadního dvora s popelnicemi a zchátralou brankou, a do té kopne. A pak ještě kopne do sloupku od branky, ale ne moc, jen tak trochu, jako že má vztek a taky že se nudí. Dívám se na tu scénu spolu s klášterem a jeho barokním kostelem od Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhofera, spolu s celou touto kulturní památkou schraňující dotýkanou kopii Turínského plátna, a přemýšlíme, co si z toho vzít.
Klášter a činžák, na první pohled dva navzájem si cizí světy, nebýt toho, že klášter kopance také poznal, jeho monokly jsou vidět na fasádě vnitřních dvorů, na jejichž opravu se ještě nenašly finance.
Na první pohled to vypadá, že si tady klášter trůní nad zbytkem ubohého světa, ale pravdou je, že se naopak otvírá opečovávanou zahradou, kulturním programem a workshopy pro děti. Je oázou, která se rozdává, která vpustí kohokoliv. Ten samý den si ještě v jeho zahradách hrají místní děti a o něco starší žáci putují na výstavu a do dílen, aby si vyzkoušeli knihtisk. Tento klášter tady není opravený a znovuzrozený sám od sebe, za tím obrovským úsilím stojí lidé, kteří dost možná také žijí heslem svatého Benedikta – modli se a pracuj.
Dívám se, jak branka na jednom pantu ve větru přikyvuje. Ještě chvíli pozoruji řazení kopců v dálce a bublinky řeky. Pak z kapsy vytáhnu papírový ubrousek, skloním se k lesklé podlaze, a své stopy od prachu pomalu setřu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
