Anna Beata Háblová: Branka na jednom pantu

26. listopad 2021

Na podzim se mlha na broumovských hřebenech válí jako tekutý dusík. Sune se z vrchu dolů a pokrývá jejich celý objem, jako by byly zabalené do vaty. Z vesnice do vesnice na sebe křičí kohouti, na stráních se červenají šípky a na loukách pod nimi se pasou krávy. Když kolem nich projdete, na chvíli k vám zvednou své klidné oči, máchnou ocasem a pak se zase zaměří na ukusování trávy.

Vzduch je podzimně ostrý a voňavý, stromy postupně shazují svou barevnou chloubu, a sem tam je ještě možné si utrhnout sladká neočesaná jablka.

A v tom všem, v této skalami obejmuté krajině, sedí broumovský klášter jako truhlice pokladů a zřídlo dramatické historie. Klášter založili ve 13. století benediktini, a to v době, kdy počet mnichů rostl a pražský břevnovský klášter už kapacitně nestačil. Od Přemysla Otakara I. proto k výstavbě nového obydlí dostali území na úplném okraji severovýchodních Čech.

Broumovský klášter

Představuji si mnichy, kteří byli vysláni na průzkum této hraniční oblasti. Jejich frustraci a únavu, když se vláčeli přes skály na periferii Čech, i jejich radost, když za hradbami skal objevili úrodnou půdu, kterou začali obdělávat spolu s heslem Ora et labora. Museli to být dříči, zvyklí si všechno vypěstovat sami, ale určitě i intelektuálové, soudě podle velké barokní knihovny s mramorově naštukovanými dřevěnými sloupy a iluzivními obrazy.

Dnešní podoba chodby v klášteře Broumov, kudy vcházel František do knihovny

Broumovská knihovna je rozdělená na přístupnou a nepřístupnou část. V té nepřístupné odpočívá regál s nápisem Libri prohibiti, a potom oddíl poezie, která se sem dostala spíše pro nezájem, než pro svoji kontroverznost. Na ochozu knihovny leží vrstva prachu, a každého, kdo odtud odchází, prozradí šedé šlápoty na blyštivě čisté podlaze kláštera, jehož jedna část slouží i jako ubytovna.

Broumovský klášter rostl a kvetl až do druhé světové války a odsunu německých obyvatel. V roce 1950 byl upraven na internační tábor pro řeholníky a řeholnice, kteří zde museli žít za nelidských podmínek a bez možnosti realizovat svá poslání. Od té doby také chátral a chřadnul až do roku 2013, kdy se začalo s jeho obnovou.

Jdu na konec chodby a šlápoty jdou za mnou. Dívám se z okna ven na tu část města, kterou od kláštera dělí řeka Stěnava. Nízké činžáky jsou žalostně oprýskané, ale podle záclon v oknech stále ještě obydlené.

Klášter Broumov - refektář s kopií Turínského plátna

K jednomu činžáku se blíží holčička a už z dálky křičí něčí jméno. Křičí ho do oken činžáku, křičí ho jako by sama byla zvonkem. Chvíli postojí před domem, trochu netrpělivě u toho poskakuje, podle tónu hlasu je zklamaná, že nikdo neodpovídá a nikdo se na ní z okna nevyklání. Vzápětí se ale na druhé straně ulice objeví skupinka dětí a holčička už ví, že to jsou oni – její kamarádi, na které čekala.

Skupinka dojde k činžáku, ve kterém se ve chvíli všichni ztratí. Jen jeden kluk zůstane venku, jde do zadního dvora s popelnicemi a zchátralou brankou, a do té kopne. A pak ještě kopne do sloupku od branky, ale ne moc, jen tak trochu, jako že má vztek a taky že se nudí. Dívám se na tu scénu spolu s klášterem a jeho barokním kostelem od Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhofera, spolu s celou touto kulturní památkou schraňující dotýkanou kopii Turínského plátna, a přemýšlíme, co si z toho vzít.

Klášter a činžák, na první pohled dva navzájem si cizí světy, nebýt toho, že klášter kopance také poznal, jeho monokly jsou vidět na fasádě vnitřních dvorů, na jejichž opravu se ještě nenašly finance.

Broumov má kulturní ostrov, je jím místní klášter

Na první pohled to vypadá, že si tady klášter trůní nad zbytkem ubohého světa, ale pravdou je, že se naopak otvírá opečovávanou zahradou, kulturním programem a workshopy pro děti. Je oázou, která se rozdává, která vpustí kohokoliv. Ten samý den si ještě v jeho zahradách hrají místní děti a o něco starší žáci putují na výstavu a do dílen, aby si vyzkoušeli knihtisk. Tento klášter tady není opravený a znovuzrozený sám od sebe, za tím obrovským úsilím stojí lidé, kteří dost možná také žijí heslem svatého Benedikta – modli se a pracuj.

Dívám se, jak branka na jednom pantu ve větru přikyvuje. Ještě chvíli pozoruji řazení kopců v dálce a bublinky řeky. Pak z kapsy vytáhnu papírový ubrousek, skloním se k lesklé podlaze, a své stopy od prachu pomalu setřu.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová