Ukrajinská literatura je evropská, nezničili ji stalinisté a je rozhodně nač se těšit

„Svět mě lovil, ale nechytil,“ vytesal prý na svoji mohylu „ukrajinský Sokrates“ Hryhorij Skovoroda, spisovatel a myslitel období baroka. A je to prý jeden z významných rysů literátů někdejší i současné Ukrajiny – téměř mystický vhled, nezáměrné a přece prorocké nadání.

Čtěte také

Ukrajinské knihy válku přežijí, pomáhají knihovny i nakladatelství. Učebnice můžete stahovat on-line

„Běsivým“ realismem okouzlili české čtenáře autoři, kteří přijeli na Měsíc autorského čtení v roce 2015 – elita současné ukrajinské literatury, básníci, básnířky, spisovatelky, spisovatelé. Minimálně od té doby víme, že číst překlady z ukrajinštiny je přínosné a inspirativní, ať jsou témata originálů vizionářská, apokalyptická, modernistická podle „západního vzoru“, nebo ta ohlížející se do minulosti.

Popravené obrození

Příkladem ukrajinské literární klasiky je román Město Valerjana Pidmohylného, poprvé vydaný v roce 1928. Tehdy byl velmi úspěšný, a jak ukazuje aktuální překlad do češtiny, pořízený Miroslavem Tomkem, i dnes jde o dílo jiskrné, inspirativní, s výraznou psychologickou linkou. Osud autora byl ovšem tragický. Ve 30. letech 20. století se stal, spolu s téměř třemi stovkami představitelů ukrajinské kultury, obětí stalinského teroru.

Jaká byla, ale především, jaká je ukrajinská literatura, o tom hovořili ukrajinisté – překladatel Miroslav Tomek a muzikolog Petr Kalina.