Anna Beata Háblová: Dům, který nebyl vidět
Nikdy jsem si ho nevšiml. Toho domu na Klárově na Malé straně, s vyčnívajícím nárožím a balustrádou uprostřed. Nikdy mě ani nenapadlo zamýšlet se nad tím, co může být uvnitř. Jestli tam jsou kanceláře, byty, továrna nebo sídlo bezpečnostního úřadu. Ten dům totiž nikdy neměl ani pořádný vchod. Jen takovou retro klasicistní fasádu, která ho začlenila mezi ostatní domy natolik, že ve mně nikdy nic nevzbuzoval. Jako by tu nebyl.
To změnil až den, kdy mě agentura poslal hlídat právě sem. Tehdy jsem si všiml cedule na malých otlučených dveřích s nápisem Měnírna proudu. Hned jsem si představil, jak sedím a dívám se na skleněné trubice usměrňovačů, které převádějí napětí z vysokého na nízké a jak mezi nimi probleskuje modré světlo výbojů.
Čtěte také
Ten dům prý byla trafostanice, která vznikla kvůli devátému všesokolskému sletu. Bylo potřeba velké množství elektrické energie pro přepravu davů na strahovský stadion, a zároveň celou mašinu schovat pod masku historického paláce. Byl jsem trochu zklamaný, když jsem zjistil, že trafostanice už tady není, protože se přeložila do podzemí, a zbyl tady jen poloprázdný prostor se zdechlinami hlinitanového betonu a podlahami nasáklými olejem. Celý vnitřek už byl připravený na demolici a já měl hlídat stavbu, ze které za několik let mělo být muzeum s názvem Kunsthalle.
Když jste hlídačem, dům se stává vaším domovem. Sedíte na své židli jako v obýváku a necháváte čas planout jako svíčku. Kolem vás se míhají stíny lidí a dějí se různé věci, ale vy dřepíte jako soška Buddhy, nehybní, prázdní, akorát na rozdíl od Buddhy nikým nepovšimnutí. Jako byste tu ani nebyli. Tahle bývalá trafostanice je jako já. Je taky takovým hlídačem. Opatruje proud, aby se dobře přeměnil, aby ho nikdo neukradl, anebo aby k němu nepřišel někdo, kdo u něj nemá co pohledávat. Kolem něj projíždějí auta a tramvaje a nikoho z cestujících ani nenapadne pomyslet na to, proč tady ten dům je a co tu vlastně dělá.
Čtěte také
A tak sedím v objektu budoucí galerie a sleduju každého, kdo projde dovnitř. Pozoruju překládání starého a očištěného mostového jeřábu ještě před tím, než se udělá nová střecha. Vidím šalování betonu a jeho rychlé vylévání. Všímám si dělníka, který ten samý beton malou palicí pemrluje, div že mu neupadnou ruce. Pozoruju lití teraca se směsí černého čediče a měděných drátků ze starých vodičů. A jako zjevení mezi vším proplouvá nějaká holka, asi architektka, s blonďatými kudrnami.
Všechno se tu rychle míhá a do mě se vrývají jen obrysy stavby a jeho prolínajících se prostor. Připadám si prázdný, jako byl prázdný tenhle dům na začátku, a trochu mě děsí, že on už mě ve svém vývoji předstihl. Slyším někoho říkat, že tato stavba konvertovala. Přemýšlím, jak se to může stát, aby i člověk konvertoval, aby kompletně vyměnil svůj vnitřek a radikálně změnil svoji funkci.
Čtěte také
Taky bych si přál stát se něčím novým, něčemu se otevřít jako tenhle dům s novým velkým vchodem a bronzovou lávkou. Když se to podařilo domu, proč by se to nemohlo podařit i mě?
A tak mě napadlo, no byl to jen takový nápad. Že skočím do papírnictví za mostem a koupím si tam notes a tužku. A že všechno to, co kolem mě probíhá a co vidím, třeba mostový jeřáb letící nad hlavou, prach v kanále světla nebo tváře s mapami emocí, že to všechno budu pomalu a pečlivě zaznamenávat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
