Anna Beata Háblová: Já, řeka

26. srpen 2022

Pramením. Tajně a divoce. Rozevírám sevřené dlaně země. Odvaluji kameny nepřístupného svahu Černé hory. Jako vlasy do copu se sbíhám, sbíhám z úbočí. Kdyby ses chtěl napít z mého pramene, musel bys najít každý můj drobný vlas. Ale ty chceš přijít k mé studni sevřené kapradím a myslet si, že je to ten klín, ze kterého se deru. Chceš vidět rodící se řeku.

Nahlédnout mezi nohy přírody. Pevně označit místo na mapě své zvědavosti. Svázat nás dva fotkou, kterou se budeš chlubit na vlnách virtuálních řek.

Čtěte také

A tak svádíš všechny mé nepopsatelné prameny na jedno místo a nastavuješ sem prsty informačních cedulí. Přijďte se podívat!, napíšeš do turistických průvodců. Toto je ten pramen Vltavy. Kamenná studna, ve které se zrcadlí život!

Jen nepatrným spádem se mazlím se sytě zelenou trávou podmáčených luk. Nabírám síly. Mezi Novou Pecí a Lipnem nad Vltavou se rozlévám do širokého a dlouhého přehradního jezera. Převaluji se z boku na bok, jemně ohmatávám břehy, občas se pokryju ledovou krou. Nespěchám. Přemýšlím o moři. Možná, že právě teď jsem mu nejblíž. Je moře smrt, nebo je to věčnost? Přestanu existovat, nebo se naopak zvěčním a rozplynu se ve slaném vesmíru?

Čtěte také

Je možné, že jakmile do něj vstoupím, budu na konci svého tunelu. Všechno uvidím v jasném světle. Všechny křivdy, regulace, plýtvání, špíny z továren a špatně očištěnou vodu čističek ti odpustím. Odpadní vody i umírající ryby najednou uvidím jakoby z výšky. S nadhledem. Všechno a všechny budu chtít obejmout.

Anebo je to úplně jinak a já umřu a znovu se narodím. Změním své skupenství. Vypařím se. Ruce mraků mě přenesou opět na můj začátek. Budu se rodit tolikrát, kolikrát mě zaneseš špínou. Dokud na svých zádech neodnesu všechny nečistoty světa. Možná, že právě teď, když míjím hrdé Čertovy skály, žiji už svůj miliontý život.

Čtěte také

Meandruji. Vymílám jeden břeh a usazuji na druhém. V tu chvíli je země jako rozpálené tělo tančící za gymnastickou stuhou. Někdy ale zesílím a zdivočím. To když mi říkáš povodeň. Když si beru víc, než mi chceš dát. Hráze a nádrže jsou odpovědí tvého strachu z mé síly. Nechápu proč. Vždyť jsem jen potůčkem, bystřinou, říčkou, řekou. Pramením, sbírám, hromadím, rozšiřuji se, připojuji, přitékám. S radostí vítám své přítoky. Malši s pstruhovými revíry, pomalou Lužnici, zlatonosnou Otavu, Sázavu zbarvenou jílem nebo po celý rok splavnou Berounku. Jsou mojí součástí. Jsme jedním celkem. Jsme krajinou.

A pak je tu ještě jiná krajina, krajina měst. Ostré hřebeny a štíty. Střechy jako splavy pro vítr. Svislé hladiny skel. Mosty a lávky, pod nimiž zní můj hlas podivuhodně dutě. Nábřeží, kterými si mě město drží od těla. Náplavky za letních dní zaplavené lidmi. Lodě, které nikdy nevyplují. Je to podivná krajina, ve které jsou řekami ulice s proudy aut a komíny připomínají šnorchly, kterými domy dýchají pod hladinou smogu. Jsem v rozpacích z darů, kterými mě tady vítáš. Bezděčně je beru s sebou. Jsou lehké jako plastové lahve.

Čtěte také

Až daleko za tím největším městem se uvolňuji ze sevření údolí a rozhlížím se po rovině. Potkávám tiché pohledy rybářů. Hrnu k nim ryby a vystavuji je svému svěžímu chladu. Když se blížím k Mělníku, lekám se. Copak to nebudu já, kdo obráceným trychtýřem vstoupí do Severního moře? To se nejdříve musím stát Labem, ač je kratší a méně prudká než já? Proč mi tedy říkali tak vznešeně – Vltava, Wlitaua, Wilt-ahwa, divoká voda – když nejsem dost divoká na to, abych tu druhou přeprala? To musím všechno opustit už teď?

Kdo tedy jsem? Jsem řeka. Jsem tady i tam. Jsem pohyb. Nestálost je můj nejpevnější tvar. Vylévám významy. Meandruji emoce. Mým cílem je vždy jen o trochu nižší úroveň dna. Čím jsem níž, tím jsem silnější. Často přemýšlím, jestli jsem to já, kdo diktuje podobu země, nebo ona určuje mě. Ptám se tě, piješ mě čistou a na lačno? Jsem přece voda nad zlato. Jsem voda nad sůl. Na mně závisí tvůj život.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová