Anna Beata Háblová: Jeden materiál oblékat za jiný

20. květen 2022

Řekněte, kdy jste naposledy byli na Pražském Hradě? Kdy jste se naposledy vydali ze zastávky Malostranská směrem nahoru po Starých zámeckých schodech, proti směru turistů, a celí zadýchaní jste se zastavovali u každého harmonikáře nebo prodejce panoramat, abyste si na chvíli vydechli?

Pražský hrad jako by byl už několik let zaklet a čekal na vysvobození. Jeho porevoluční mléčná aura zkysla v teple strachu o iluzorní bezpečí a stala se jen povinnou složkou cestovatelských plánů.

Čtěte také

Předbíhám frontu turistů a kontrolujícímu muži u detekční brány se omlouvám s tím, že jdu něco natáčet. Zatváří se, že je mu to jedno, zato Francouzka, která měla jít na řadu, po mě hodí ostrým pohledem. Produkční mi ale do telefonu říká: „Musíš mít lokty, Aničko! Vždyť to nic není, předběhnout frontu!“ A tak oštěp pohledu po sobě nechám sklouznout a přes nádvoří spěchám k Býčímu schodišti, pod kterým máme sraz. 

Jak dlouho už jsem tady nebyla? Úplně jsem za ty roky zapomněla, jak vypadá Zlatá ulička nebo katedrála zezadu. Místo, nedaleko kterého jsem vyrůstala, je mi najednou cizí. Prostor před bazilikou svatého Jiří je zaplněn selskými stánky a vůní sladkého pečeného těsta, které je tak přeslazené, že si ho v životě nekoupíte víckrát než jednou.

Čtěte také

Pak ale konečně doběhnu na 3. nádvoří k Býčímu schodišti a vydechnu. Brána schodiště vedoucího do jižních zahrad je po letech zase odemčená. Vedle mohutné katedrály se skoro ztrácí. Jsou všechny brány do ráje tak nenápadné? Ptám se v duchu Josipa Plečnika, který ji před sto lety navrhoval.

Josip Plečnik letos slaví 150. narozeniny. Nic jiného, než tento text pro něj nemám, zato on nám letos dal odemčené dveře do Rajských zahrad, odkud je i vstup na výstavu jemu věnovanou. Nejlepší výstavou je ale zahrada samotná, plná rafinovaných průhledů a kompozičních os. Už z Býčího schodiště se otvírá dlaň města a dává vše, co má: hrany a šikminy střech, odlesky v oknech, bílé prsty komínů, prudce zelený Petřín, mezeru Vltavy a nad tím vším modrou nehybnost oblohy.

Čtěte také

Architekt, který ve svých stavbách používal symboly, reinterpretoval antické, egyptské i mínojské motivy, nebo si hrál s architektonickou nelogičností, nám tady nechal několik míst, která uchopí a vezmou do jiných lokalit a času. Monumentální schodiště na konci zahrady končící jen úzkou brankou. Hranu zahrady s nízkou zdí evokující pláž s městem jako mořem a střechami místo vln. Pavilónek s mozaikovou dlažbou inspirovanou etruskými vzory, odkud Praha vypadá nečekaně exoticky.

Josip Plečnik pracoval i se Semperovou teorií odívání architektury, která spočívá v přeměně jednoho materiálu za jiný, přičemž forma zůstává stejná. Například fasáda hradu kolem Býčího schodiště připomíná srub, přitom je zděná. Podhled v pavilonu Belleville se tváří jako dřevěný, přesto je z kovu. Stejně, jako zahaloval svoji architekturu nejednoznačností, je tajemstvím zastřený i on sám. Podle všeho byl velmi asketický. Za rekonstrukci nádvoří a zahrad Hradu si nevzal žádný honorář, stejně tak jako za projekt kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. O jeho osobním životě ale kromě mýtů a domněnek mnoho nevíme.

Čtěte také

Doháním televizní štáb, který už v zahradách natáčí od rána, a na chvíli si myšlenky na válku a utrpení ukrajinských civilistů semperovsky převlékám za myšlenky na pohublého muže se stříhaným vousem a černým kloboukem, přesto forma mého smutku zůstává stejná. Tento rok více než kdy jindy potřebujeme vnímat krásu. Potřebujeme aspoň kousek odstupu, nadhledu, výhledu a dalekého horizontu. Potřebujeme aspoň na chvíli zahnízdit očima ve vlnách města a nadechnout se pro to, co nás ještě čeká.

Josipe Plečniku, děkujeme.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.