Anna Beata Háblová: Jeden materiál oblékat za jiný

Pražský hrad jako by byl už několik let zaklet a čekal na vysvobození. Jeho porevoluční mléčná aura zkysla v teple strachu o iluzorní bezpečí a stala se jen povinnou složkou cestovatelských plánů.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Věčný imigrant šnek

Předbíhám frontu turistů a kontrolujícímu muži u detekční brány se omlouvám s tím, že jdu něco natáčet. Zatváří se, že je mu to jedno, zato Francouzka, která měla jít na řadu, po mě hodí ostrým pohledem. Produkční mi ale do telefonu říká: „Musíš mít lokty, Aničko! Vždyť to nic není, předběhnout frontu!“ A tak oštěp pohledu po sobě nechám sklouznout a přes nádvoří spěchám k Býčímu schodišti, pod kterým máme sraz. 

Jak dlouho už jsem tady nebyla? Úplně jsem za ty roky zapomněla, jak vypadá Zlatá ulička nebo katedrála zezadu. Místo, nedaleko kterého jsem vyrůstala, je mi najednou cizí. Prostor před bazilikou svatého Jiří je zaplněn selskými stánky a vůní sladkého pečeného těsta, které je tak přeslazené, že si ho v životě nekoupíte víckrát než jednou.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Ukrajino!

Pak ale konečně doběhnu na 3. nádvoří k Býčímu schodišti a vydechnu. Brána schodiště vedoucího do jižních zahrad je po letech zase odemčená. Vedle mohutné katedrály se skoro ztrácí. Jsou všechny brány do ráje tak nenápadné? Ptám se v duchu Josipa Plečnika, který ji před sto lety navrhoval.

Josip Plečnik letos slaví 150. narozeniny. Nic jiného, než tento text pro něj nemám, zato on nám letos dal odemčené dveře do Rajských zahrad, odkud je i vstup na výstavu jemu věnovanou. Nejlepší výstavou je ale zahrada samotná, plná rafinovaných průhledů a kompozičních os. Už z Býčího schodiště se otvírá dlaň města a dává vše, co má: hrany a šikminy střech, odlesky v oknech, bílé prsty komínů, prudce zelený Petřín, mezeru Vltavy a nad tím vším modrou nehybnost oblohy.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Dům, který nebyl vidět

Architekt, který ve svých stavbách používal symboly, reinterpretoval antické, egyptské i mínojské motivy, nebo si hrál s architektonickou nelogičností, nám tady nechal několik míst, která uchopí a vezmou do jiných lokalit a času. Monumentální schodiště na konci zahrady končící jen úzkou brankou. Hranu zahrady s nízkou zdí evokující pláž s městem jako mořem a střechami místo vln. Pavilónek s mozaikovou dlažbou inspirovanou etruskými vzory, odkud Praha vypadá nečekaně exoticky.

Josip Plečnik pracoval i se Semperovou teorií odívání architektury, která spočívá v přeměně jednoho materiálu za jiný, přičemž forma zůstává stejná. Například fasáda hradu kolem Býčího schodiště připomíná srub, přitom je zděná. Podhled v pavilonu Belleville se tváří jako dřevěný, přesto je z kovu. Stejně, jako zahaloval svoji architekturu nejednoznačností, je tajemstvím zastřený i on sám. Podle všeho byl velmi asketický. Za rekonstrukci nádvoří a zahrad Hradu si nevzal žádný honorář, stejně tak jako za projekt kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. O jeho osobním životě ale kromě mýtů a domněnek mnoho nevíme.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Chromý architekt a prsten na kopci

Doháním televizní štáb, který už v zahradách natáčí od rána, a na chvíli si myšlenky na válku a utrpení ukrajinských civilistů semperovsky převlékám za myšlenky na pohublého muže se stříhaným vousem a černým kloboukem, přesto forma mého smutku zůstává stejná. Tento rok více než kdy jindy potřebujeme vnímat krásu. Potřebujeme aspoň kousek odstupu, nadhledu, výhledu a dalekého horizontu. Potřebujeme aspoň na chvíli zahnízdit očima ve vlnách města a nadechnout se pro to, co nás ještě čeká.

Josipe Plečniku, děkujeme.