Anna Beata Háblová: Věčný imigrant šnek
Nemohu říct, že svět kolem sebe vidím, protože mám velmi špatný zrak. Své prostředí spíš ohmatávám jedním měkkým chodidlem a vnímám ho chemoreceptory. Jsem malý, ale ne tak, abych byl menší než boděnka malinká. Můj svět je tvořený ostrovy, jako je pata stromu pokrytá listím nebo zarostlý násep. Mezi nimi cestuji, ovšem jinak než jako pták nebo moucha, kteří o mých výpravách nemají ani potuchy.
Když má někdo mého druhu cestu přede mnou, využiji jeho stopu. Ušetřím tím čas a sliz. Jasně, že se mi někteří smějí pro mou pomalost, i když jsou mezi námi i tací, kteří za hodinu uběhnou šest metrů, a to jsem pak na svůj rod pyšný. Když pospíchám, mohu se svézt. Přilepím se na peří ptáka, oblečení člověka nebo na kamion. Jen musím dát pozor, kdy se mohu pustit. Abych neodpadl během jízdy, ale třeba až na parkovišti. Občas se svezu i po řece na zbytcích rostlin nebo náplavě. Příležitostně chytnu i vlak.
Čtěte také
Objevuji nové ostrovy zeleně tím, že náhodou spadnu tam, kam nemám, a ještě větší náhodou se mi nic nestane. Mám rád i města. Mojí kavárnou je přerostlý pruh trávy vedle chodníku, mým parkem je opuštěný dvůr. Říká se, že jsem pořád pozadu, ale sám mám naprosto opačný pocit. Zatímco se svět teprve učí, co znamená být nebinární, už tím dávno jsem, i když trochu opačně. Zatímco je nedávným trendem měst jeho divočejší rostlinstvo, už ho mám dávno zabydlené. Investovat do nemovitostí je chytré, ale ještě lepší je být sbalený a kdykoliv připravený na cestu. I v tomto jsem napřed.
Moje kulovitá ulita z uhličitanu vápenatého je inspirací i pro jiné stavby, protože je útulná a chytřejší než mobilní telefon. Sám si jí nemohu vynachválit. Mám přátele se schránkami redukovanými, plochými i čepičkovitými, ale já nemohu dopustit na spirálovitě stočený tvar. Na jeho pravotočivosti mi záleží, jinak bych se neměl s kým množit. V tomto jsem dost konzervativní.
Čtěte také
Od svého přítele, který je ve skutečnosti přítelkyní, jsem slyšel, že existuje stavba, která byla naší ulitou inspirovaná. Její tvůrce chtěl stejně jako my zanechat po sobě stopu. Takovou, která by vydržela věky, a mnozí další z jeho druhu by po ní donekonečna chodili. Kdo by nechtěl mít taky takovou ulitu, která by ukrývala poklady jako je bezpředmětné umění. Která by vypadala křehce jako ta naše a přitom by její konstrukce byla pevná a vyztužená vnitřními klecemi.
Zajímalo by mě, jestli se v ní dá také tak dobře schovat, když hrozí nebezpečí, nebo když se vás něco nepříjemně dotkne. Přál bych takové útočiště celému lidskému druhu. Aby dokázal žít s tím, co má, aby se uměl přilepit na kamiony a kdykoliv se převezl na jiný ostrov krásné zeleně, kde si nikdo nikomu nevadí. Aby jeho noha byla měkká, uměla číst svět a už nikdy nikoho nerozšlápla.
Čtěte také
Jednou se na tu obří, spirálovitou schránku dojedu taky podívat. Ještě nevím, jestli se přilepím na kontejner k nalodění, nebo si počkám u letiště na nějaký batoh. Ale pro případ, že bych cestu nepřežil, musím se ještě pořádně rozmnožit. Aby se to podařilo aspoň mým dětem, a oni si mohli na skořápce té ulity svou jednou nohou ohmatat nápis: Guggenheimovo. Nebo: Postavil Frank Lloyd Write. A nakonec: Muzeum, ve kterém bude každý návštěvník na průzkumné cestě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
