Anna Beata Háblová: Smysl v nesmyslu
Jaké je to být skládkou? Hromadit v sobě nepotřebné, použité, rozbité. A přitom vědět, že to všechno jste vy? Že se za vás stydí i pouliční pes nebo vzdálené řepkové pole. Málokdo je vám vděčný za to, že ho zbavujete nepořádku. Málokdo si s vámi bude chtít udělat selfie nebo si vás pamatovat.
A tak se tam jen válíte, něco z vás postupně uhnívá, něco rezne nebo se rozsypává. Vcelku se ale docela držíte. Držíte pohromadě víc, než by si všichni ostatní přáli.
Čtěte také
Jednou jste se narodili jako černá skládka, a tak žijete s tím, že takhle to je, že se to nezmění a zůstanete takoví navždy. Přece jen ale zabíráte nějakou půdu, která má ještě jakousi cenu. Proto jste překryti trochou hlíny, aby se ten pozemek pod vámi dal aspoň nějak prodat.
Přijedou se na vás podívat manželé, kteří si potřebují postavit sídlo své firmy a nějaké sklady. Okolní krajina má své kouzlo, teče tudy Pitkovický potok a cena je vstřícná. Manželé neváhají. Radují se z koupě pozemku tak dlouho, dokud nezjistí, že to převýšení oproti okolnímu terénu jste vy – šest metrů vysoká černá skládka, která tady postupně vznikala dobrých padesát let.
A tady by to všechno mohlo skončit. Ale neskončí. Naopak to tu všechno začíná. A to jen proto, že ti manželé a taky jeden architekt Petr Hájek ve vás uvidí i něco jiného než jen špínu a bordel. Třeba zbytky aut, polystyrenu nebo panelů. To všechno se dá znovu použít, řeknou si ti tři. Nebude to tak hezké, jak jsme zvyklí, ale určitě to bude mít svůj styl. A tak z vás kromě svého sídla rovnou postaví i divadlo a galerii a vy se stanete centrem kulturního dění.
Čtěte také
Nebo mám další příběh. Jiní manželé a někde úplně jinde zjistili, že se v jejich místní škole vybourávají okna. Místo toho, aby je nechali vyhodit, si je vezmou a postaví si z nich ateliér. Takový dvoupodlažní přístavek jen ze samých starých ale ještě stále funkčních kastlových oken. A natřou si je na modro. Není to sice všechno dokonalé, kvůli velkým proskleným plochám je v ateliéru v zimě zima a v létě horko, ale manželům to nevadí. Každý den jim totiž recyklovaná okna zpívají báseň:
Přijdu k němu v modrých šatech,
ať si okno lokne modré, plátek
noci na jazyku.
Mám ve zvyku vidět květy
všemi kastlovými světy,
které kdysi byly školou.
Chladné světlo vždy po ruce.
Výlohou jsem. V proluce.
Čtěte také
Jaké je to být skládkou? Hromadit v sobě všechno zbytečné a nesmyslné? Asi takové, jako když jste v ledničce zbytkem jídla a přijde k vám kuchař, který z těch reliktů uvaří fantastické jídlo a nenechá nazmar ani šlupky od brambor. Sejdou se lidé a mají radost, že si tak pochutnali. Takové to je, když je někde šikovný kuchař. Když jsou někde vnímaví majitelé a nápadití architekti. To pak i taková černá skládka může říct:
Někde vezmeš, jinde dáš,
používáš starý jako nový
tak, že to nepoznáš
odkud se tu vzaly
stěny z dýh anebo strop.
Stop vyhazování!
Žijeme ve spotřební době,
která svírá jako kruh.
Znovu použitý vzruch
tě obrátí směrem k sobě
jako všude přítomný Bůh.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
