Anna Beata Háblová: Ze Zlaté koruny do Boršova

1. červenec 2022

Krajina z řeky je úplně jiná, říká mi Nika, když vedle mě sedí na raftu. S našimi rodinami sjíždíme Vltavu ze Zlaté koruny do Boršova a slunce nám na kůži obkresluje trička. Jeho ostrou linku ale v chladném vzduchu proudícím nad hladinou pod korunami stromů nevnímáme. Je začátek léta a řeka nás u sebe kotví.

Pravidelné trsy travin se prolamují do vody, skály se opírají o mraky, na hladině se nadouvají polštáře bílých květů a do toho všeho se ptáci můžou přetrhnout, kdo zazpívá lepší song. Peřeje mě svým šumem a odlesky chomáčů pěny přivádějí do extáze.

Čtěte také

Člověk je na řece jako nahý, vystavený náladě nebes. Chvíli slunce, potom prudký déšť, a takhle se to za jedno odpoledne vystřídá aspoň třikrát. Takže to, co nám zmokne, je za chvíli zase suché, a i když je nám v jednu chvíli horko, za další moment se o nás pokouší chlad.

Řeka je jako živočich, který nás nese na zádech, ale když se jí zachce, pohltí nás, spolkne. Je živá, živelná a svobodná. Během statisíců let se zařezává hlouběji do podloží, formuje břehy i ostrovy, meandruje, je první architektkou měst.

Města se k řece odjakživa přimykala, ale ne vždy s potěšujícím úmyslem. Kromě pitné vody byly vodní toky zdrojem hnací síly, dopravním kanálem nebo odpadní stokou. Na březích se nacházely mlýny, hlučná a špinavá řemesla, průmyslové objekty, skladiště a chudinské čtvrti. Své místo tu měly nevěstince, špitály, chudobince a kláštery žebravých řádů.

Čtěte také

Plavilo se tudy dříví, kámen, písek, sůl a další náklad, který se skladoval v ohradách na pobřeží. Město se k řece otáčelo zády, jako by byla jen užitkovou vrstvou. Až v druhé polovině 19. století se začal oceňovat její rekreační potenciál. Stavěly se mosty, nábřeží, promenády nebo činžovní domy s výhledem.

Řeka byla rehabilitována jako jedinečný prostor potřebného odstupu pro nahlížení panoramat měst. Kde jinde se prostor tak nadechne, jako právě u řek. A co jiného je dokonalým obrazem života a jeho pomíjivosti, jako vodní tok – na pohled stejný, opakující se a přitom pokaždé úplně jiný.

Donedávna jsem si myslela, že každé větší město musí mít svoji řeku procházející jejím středem, jako má Paříž Seinu, Londýn Temži, Berlín Sprévu, Vídeň Dunaj, Praha Vltavu nebo Varšava Vislu. Tedy, dokud jsem nenavštívila Madrid, kde jsem opodál centra našla jen jeden téměř vyschlý a zarostlý potok. V takovém urbanismu města jako by mi stále něco chybělo, i když to bylo nahrazováno širokými bulváry, stromořadími a velkými parky.

Čtěte také

Ale právě tady jsem si uvědomila nenahraditelnost řeky, jejího prostředí, měřítka, odstupu, pohybu a zdviženého prstu, který jako by říkal: zkuste mi spoutat ramena, srovnat toky nebo vzít nivy. Vrátím vám to na povodních nebo vás potrápím suchem!

Krajina z řeky je úplně jiná, říká Nika a myslí tím celé to spektrum neprostupných přírodních krás, které míjíme přesně takovou rychlostí, abychom je stačili vstřebat. Všichni mlčíme. Je zrovna po dešti, voda se zakalila, vše se v ní promíchalo a teď to čeká na usazení. Stačí jen nechat čas téct, a události, ať už sebetěžší, si v nás zase sednou, najdou si svá nová místa. I když už koryto bude trochu jiné, tok se zase zklidní a my si přes průzračnou vodu prohlédneme její krásné a tajuplné dno.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio