Alena Scheinostová: Tapety paní Agathy
Vlastně mě na to přivedla Agatha Christie – mistryně detektivky a také niterných lidských hnutí a drobných detailů. Jde mi o ten moment, kde se hrdinka náhle a neomylně rozpomene na tapety, které před mnoha lety zdobily její dětský pokoj. K tapetám se pak samozřejmě váže vražda s mnoha záhadami, odbočkami, falešnými stopami a nejasnými identitami – o tom dnes ale mluvit nechci.
Co mám na mysli, jsou plochy, na které jsme kdy zírali tak často, až se nám propálily do paměti. Jako ty Agathiny tapety.
Čtěte také
Nepamatuju si zeď za svou kojeneckou postýlkou. Vím ale, že tapety v pokoji mých školních let – po socialistickém způsobu nalípnuté přímo na zrnitou panelovou stěnu – byly bledě modré a jejich pásy s ornamenty se kdovíproč tvářily jako rokoková tkanina. Snad já, snad některý sourozenec jsme na ně v úrovni mé hlavy na polštáři nakreslili fixou hlavonožce – tedy postavu, jak ji kreslí dítě, než vezme na vědomí existenci trupu. Hlavonožec byl fialový, měl dvě oči a pusu přes celou šířku tváře.
Potom si pamatuju bledavě zelený váleček na chodbách, jakousi zvláštní hmotu, která po zaschnutí vytvořila reliéf. Spolužačka v sousedním vchodu měla váleček béžový, takže pro mě socialismus nikdy nebude dobou šedi, ale nevábné okrové a nepěkně zelenkavé barvy. Šedé bylo jen linoleum, na kterém jsme si hráli, ať už doma nebo u spolužačky, protože režim měřil celému sídlišti stejně.
Čtěte také
Na tu bledavou zeleň se upomínám taky z porodnice, tam však už ne v podobě válečkem nanesené hmoty, ale zformovanou pěkně do kachlíků – ty se, předpokládám, lépe udržují v čistotě. „Už vidím hlavičku!“ hlásí mi manžel po hodinách perného úsilí. Odpovídejte v takové chvíli: „Já vidím dlaždičku.“ – ale z hlavy už ji nedostanete.
Také mám před očima silnici. Šedavý asfalt s bílým pruhem uprostřed, jak se ohýbá a trhá podle toho, nakolik šlapu na plyn. Tu trasu mezi svým pražským a druhým pohraničním domovem už jsem za své roky jela tolikrát, že mi v hlavě zadrnčí každá nová záplata, každý jarní výmol a každý obnovený povrch. Hned mi chybí stín topolu, který padl ve prospěch bezpečnosti, i patník, co srazil v noci nějaký ten Jarda, když jel namazaný z hospody. Já si to přece pamatuju jinak!
Čtěte také
Tyhle – řekněme – mentální obrazy jsou tak silné, až bych bezmála věřila, že není jenom jeden svět, ten hmatatelný, který běžně zažíváme a na který si lze sáhnout. Někde pod ním jsou ty dřívější. A kdybychom začali loupat vrstvy, dostali bychom se na ně. Zase bychom sledovali stíny topolů, jeli dlaní po okrovém válečku, studily by nás nohy na šedivém linu. A nakonec by vespod byly modré tapety. A i s hlavonožcem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
