Alena Scheinostová: Tapety paní Agathy

3. prosinec 2021

Vlastně mě na to přivedla Agatha Christie – mistryně detektivky a také niterných lidských hnutí a drobných detailů. Jde mi o ten moment, kde se hrdinka náhle a neomylně rozpomene na tapety, které před mnoha lety zdobily její dětský pokoj. K tapetám se pak samozřejmě váže vražda s mnoha záhadami, odbočkami, falešnými stopami a nejasnými identitami – o tom dnes ale mluvit nechci.

Co mám na mysli, jsou plochy, na které jsme kdy zírali tak často, až se nám propálily do paměti. Jako ty Agathiny tapety.

Čtěte také

Nepamatuju si zeď za svou kojeneckou postýlkou. Vím ale, že tapety v pokoji mých školních let – po socialistickém způsobu nalípnuté přímo na zrnitou panelovou stěnu – byly bledě modré a jejich pásy s ornamenty se kdovíproč tvářily jako rokoková tkanina. Snad já, snad některý sourozenec jsme na ně v úrovni mé hlavy na polštáři nakreslili fixou hlavonožce – tedy postavu, jak ji kreslí dítě, než vezme na vědomí existenci trupu. Hlavonožec byl fialový, měl dvě oči a pusu přes celou šířku tváře.

Potom si pamatuju bledavě zelený váleček na chodbách, jakousi zvláštní hmotu, která po zaschnutí vytvořila reliéf. Spolužačka v sousedním vchodu měla váleček béžový, takže pro mě socialismus nikdy nebude dobou šedi, ale nevábné okrové a nepěkně zelenkavé barvy. Šedé bylo jen linoleum, na kterém jsme si hráli, ať už doma nebo u spolužačky, protože režim měřil celému sídlišti stejně.

Čtěte také

Na tu bledavou zeleň se upomínám taky z porodnice, tam však už ne v podobě válečkem nanesené hmoty, ale zformovanou pěkně do kachlíků – ty se, předpokládám, lépe udržují v čistotě. „Už vidím hlavičku!“ hlásí mi manžel po hodinách perného úsilí. Odpovídejte v takové chvíli: „Já vidím dlaždičku.“ – ale z hlavy už ji nedostanete.

Také mám před očima silnici. Šedavý asfalt s bílým pruhem uprostřed, jak se ohýbá a trhá podle toho, nakolik šlapu na plyn. Tu trasu mezi svým pražským a druhým pohraničním domovem už jsem za své roky jela tolikrát, že mi v hlavě zadrnčí každá nová záplata, každý jarní výmol a každý obnovený povrch. Hned mi chybí stín topolu, který padl ve prospěch bezpečnosti, i patník, co srazil v noci nějaký ten Jarda, když jel namazaný z hospody. Já si to přece pamatuju jinak!

Čtěte také

Tyhle – řekněme – mentální obrazy jsou tak silné, až bych bezmála věřila, že není jenom jeden svět, ten hmatatelný, který běžně zažíváme a na který si lze sáhnout. Někde pod ním jsou ty dřívější. A kdybychom začali loupat vrstvy, dostali bychom se na ně. Zase bychom sledovali stíny topolů, jeli dlaní po okrovém válečku, studily by nás nohy na šedivém linu. A nakonec by vespod byly modré tapety. A i s hlavonožcem.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.