Alena Scheinostová: Světlo na podzim

Říci, že podzimní světlo je jiné, je banalita. A přece tahle banalita poutá a inspiruje, a to nejenom když prolétnu svou facebookovou zeď přetékající snímky paprsků v listí, ozářených mraků, dalekých průzorů a blízkých soumraků.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Houby

Podzimní proměny světel fascinovaly umělce staletí před facebookem a jejich díla dodnes ukazují snahu tyto proměny zachytit a konzervovat. Nejsou to jenom ta, o kterých bychom přemýšleli v první řadě, totiž výtvarné počiny, v našem prostředí po Josefu Navrátilovi, Adolfu Kosárkovi, Juliu Mařákovi nebo Antonínu Slavíčkovi korunované asi nejbytostněji rudozlatě hnědavými grafikami Bohuslava Reynka.

Podzimní svit se pokusili zvěčnit také takoví básníci. „Po plavých lukách vítr vane / a z bledých červánků jde chlad, / přísvit dvou hvězd nad lesy stane, / než v temných jedlích zhasne snad,“ básní v roce 1831 Adalbert Stifter a končí „mlhou bílou po rubáši“, protože úbytek světla ve spojení s odumírající květenou člověku jeho konečnost a vše, co s ní souvisí, připomíná až nemilosrdně.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Do ticha a do tmy

Charakteristicky přesažný je i Reynek coby básník ve své „Podzimní modlitbě“ z roku 1924: „Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří, / a v mé duši plamének již chladne, pohasíná: / k svému Světlu pusť ji, smutní sina / a bojí se zimy,“ – kde oním „Ty“ je Kristus, který je Světlo samo. A Američan Wallace Stevens se v roce 1950 může připojit i s reflexí zážitku, o který jsme v našich zeměpisných šířkách ochuzení, totiž s „Polární září podzimu“ – „barvou ledu, ohně, samoty“: „Hvězdy si oblékají třpytné pásy. / Přes ramena přehazují pláště, blýskavé / jako poslední ozdoba velkého stínu.“

Podzimní kontrasty světel a tmy, barev a šedi, barevné a marnotratné nádhery života a bezbarvé nicotnosti smrti, která se naší premoderní, prvobytné podstatě spontánně připomíná krátkými dny a dlouhou studenou nocí – to všechno přímo vybízí zastavit se, rozhlédnout a potom nad tím v teple krbu, kde jsme zatopili tím nařezaným dřívím, dlouze a zadumaně přemýšlet. Vzít si k tomu knížku, řekněme Reynka nebo Stevense. A potom zhasnout a chvíli sedět potmě. Ostatně už to bezpochyby také někdy někdo namaloval.