Alena Scheinostová: Houby
Možná by se dnes víc slušelo mluvit o politice. O daních a schodcích, odvolaných radních a křiklavých billboardech a hospitalizovaných činitelích. Jenže je tady téma, které se na rozdíl od voleb neopakuje jednou za čtyři roky, ale každoročně, navzdory režimům a volebním systémům. A už tím pro život společnosti zcela určující, na praktické rovině rozhodně. Houby.
Ano, jsou to houby. Jakmile se překulí květen, začnou v lese rašit a nepřestanou s tím do podzimu. A právě teď to vrcholí.
Čtěte také
Stejně jako ta politika s sebou houby nesou jakési všeobecné srozumění. „Už rostou?“ – „Rostou!“ Odpočívadla u silnic a ústí lesních cest zaplní auta – kdyby tak dopraváci byli ke špatnému parkování vždycky tak shovívaví! – a v lesích na Brdech, Šumavě i na Tišnovsku začnete potkávat tiché postavy s košíky, síťovkami, dokonce s plastovými kýbly. Totiž potkávat: každý houbař se snaží, aby ho nikdo nepotkal, a i když je mimo les osobou docela příjemnou, při setkáních mezi smrky se stává nerudným. Houbaření v nás totiž probouzí atavistické pudy a jen těžko se bráníme pocitu, že nám ten druhý se svým umělohmotným kýblem ujídá z našich ryzců a z našich hnědáků.
Houbaři nejsou jednolitá masa. Jedni zásadně vyjímají houby z mechu s nožičkou. Ti nejpečlivější je navíc na místě očistí, a tím přivádějí k nepříčetnosti další, kteří se do lesa vydali později a kráčí v jejich stopách. Podle odřezků na zemi pak poznají, nejen že konkurence vytěžila jejich loviště, ale i to, jaktože to byl pravák, když ty tady přece nikdy nerostly. Jsou tu i druzí, pokládání ovšem prvními za barbary, kteří houbu od mechu odřezávají, aniž by ji předem utrhli. A ti, co do hub kopou? Dantův sedmý kruh pekla je pro ně málo, skřípe zuby pravověrný sběrač!
Čtěte také
Houbař nemusí houby jíst. Je spousta těch, kdo se po liškách a borovácích, holubinkách a bedlách vrhají s netajenou vášní, do úst by to ale nevzali – na rozdíl od souseda, který se po smaženici může utlouct, ale do lesa chodí jen proto, že je tam hezky, a houby přehlíží jako placatou krajinu, ačkoli mu vystrkují hlavy přímo pod nohama; na rozdíl od těch, co na vás bodře pokřikují „rostou, rostou?“ – jako by si snad mysleli, že jste tu krásu nakoupili za zatáčkou u pumpy.
Mezi Čechy a Moraváky jenom čtvrtina tak nějak neví, o čem je to řeč. Mimochodem je to méně, než kolik lidí nechodí k volbám. Až se tedy příště začnete hádat o politice, zkuste přeladit na praváky, kozáky a třeba na houby s octem. Tři ku jedné, že se shodnete – a to se vždycky cení. A o těch poslancích třeba zase příště.
Nejposlouchanější
-
Jiří Padevět: Vzpomínky na sny. Povídka z antologie Krvavý Žižkov
-
Miloš Urban: Poslední případ starého Lederera. Záhadná smrt manželky stárka z Loďkových mlýnů
-
Viktorín Šulc: Etuda z odvrácené strany. Alois Švehlík a Vladimír Dlouhý na stopě brutálnímu vrahovi
-
Hlasy a Oko. Dvě premiéry povídek kanadské nobelistky Alice Munroové
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor


Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.