Alena Scheinostová: Houby

4. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Houby
0:00
/
0:00

Možná by se dnes víc slušelo mluvit o politice. O daních a schodcích, odvolaných radních a křiklavých billboardech a hospitalizovaných činitelích. Jenže je tady téma, které se na rozdíl od voleb neopakuje jednou za čtyři roky, ale každoročně, navzdory režimům a volebním systémům. A už tím pro život společnosti zcela určující, na praktické rovině rozhodně. Houby.

Ano, jsou to houby. Jakmile se překulí květen, začnou v lese rašit a nepřestanou s tím do podzimu. A právě teď to vrcholí.

Čtěte také

Stejně jako ta politika s sebou houby nesou jakési všeobecné srozumění. „Už rostou?“ – „Rostou!“ Odpočívadla u silnic a ústí lesních cest zaplní auta – kdyby tak dopraváci byli ke špatnému parkování vždycky tak shovívaví! – a v lesích na Brdech, Šumavě i na Tišnovsku začnete potkávat tiché postavy s košíky, síťovkami, dokonce s plastovými kýbly. Totiž potkávat: každý houbař se snaží, aby ho nikdo nepotkal, a i když je mimo les osobou docela příjemnou, při setkáních mezi smrky se stává nerudným. Houbaření v nás totiž probouzí atavistické pudy a jen těžko se bráníme pocitu, že nám ten druhý se svým umělohmotným kýblem ujídá z našich ryzců a z našich hnědáků.

Houbaři nejsou jednolitá masa. Jedni zásadně vyjímají houby z mechu s nožičkou. Ti nejpečlivější je navíc na místě očistí, a tím přivádějí k nepříčetnosti další, kteří se do lesa vydali později a kráčí v jejich stopách. Podle odřezků na zemi pak poznají, nejen že konkurence vytěžila jejich loviště, ale i to, jaktože to byl pravák, když ty tady přece nikdy nerostly. Jsou tu i druzí, pokládání ovšem prvními za barbary, kteří houbu od mechu odřezávají, aniž by ji předem utrhli. A ti, co do hub kopou? Dantův sedmý kruh pekla je pro ně málo, skřípe zuby pravověrný sběrač!

Čtěte také

Houbař nemusí houby jíst. Je spousta těch, kdo se po liškách a borovácích, holubinkách a bedlách vrhají s netajenou vášní, do úst by to ale nevzali – na rozdíl od souseda, který se po smaženici může utlouct, ale do lesa chodí jen proto, že je tam hezky, a houby přehlíží jako placatou krajinu, ačkoli mu vystrkují hlavy přímo pod nohama; na rozdíl od těch, co na vás bodře pokřikují „rostou, rostou?“ – jako by si snad mysleli, že jste tu krásu nakoupili za zatáčkou u pumpy.

Mezi Čechy a Moraváky jenom čtvrtina tak nějak neví, o čem je to řeč. Mimochodem je to méně, než kolik lidí nechodí k volbám. Až se tedy příště začnete hádat o politice, zkuste přeladit na praváky, kozáky a třeba na houby s octem. Tři ku jedné, že se shodnete – a to se vždycky cení. A o těch poslancích třeba zase příště.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?