Alena Scheinostová: Do ticha a do tmy

Procházíte se Pražským hradem. U Kohlovy kašny si Američanky nedělají selfíčko, ke katedrále se nesunou šňůry Japonců. Projdou tu dvě tři dvojice z Moravy, podle řeči, jinak slyšíte ozvěnu svých kroků, pomalých, protože si to můžete dovolit.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Cedulky

Vidíte kresbu na dlaždicích, stíny v podloubí. Vejdete do chrámu a na kraji se posadíte, až kustod po chvilce znervózní a ptá se, jestli vám není špatně, protože odvykl lidem, co se tu zastavují pomodlit. Vracíte se po zámeckých schodech a ty jsou bez chlupatých čepic, obrázků Kafky, pouťový brak jako by smetla neviditelná prachovka.

Anebo šplháte na Zelenou horu. Od Santiniho průčelí je vidět dolů na zámek, na svazích se pasou ovce, lidé přicházejí v klidu, beze spěchu. Dole se převaluje rybník, sednou si na břeh a svačí, courají zahradou, někdo se zastaví v zámecké expozici. Sluchátek s průvodcem je dost, můžete bloumat mezi vitrínami, do kdy chcete. V létě se stmívá pozdě, tak ještě zaskočíte na morový hřbitůvek. Tady jste docela sami, jenom s pohřbenými, kterých se mor nakonec nedotkl, protože se opatu Vejmluvovi podařilo udržet černou smrt mimo panství; nařídil prý totiž jistá opatření, ale o tom zase příště.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ranní ptáče

V tichu hřbitova si přemýšlíte, jak pokojně si tu mrtví leží a jak je ohleduplné od anděla na podstavci uprostřed, že do své dlouhé trouby nebeské duje jen neslyšně, aby nevyrušil.

Příště se pro změnu podíváte do Kutné Hory. I ta si svých letošních návštěvníků spíš mateřsky hledí, než aby úpěla pod jejich náporem, ačkoli si tu v centru odskočíte za stejnou cenu, za jakou se předtím na nádraží napijete. Alejí světců u svatobarborského chrámu vás jde pár, každou Baugutovu sochu si prohlédnete zblízka, nikdo tam nestojí, aby zacláněl letopočet, označení, detail. A totéž vevnitř, v Jezuitské koleji, kde sídlí středočeská galerie a vystavují se díla starobylá i zcela moderní. Zůstanete tam dlouhé hodiny.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Pod povrchem země

V závěru už máte mysl tak povznesenou a srdce natolik ve výšinách, že za dveřmi sklepního prostoru s avizovanou instalací „Hvězdné nebe v podzemí“ užasle mžouráte do naprosté tmy a říkáte si s obdivem cosi o invenční a neotřelé hře se smysly a fantazií. Než vás vyhledá kurátorka, protože má na vás čas, a špitne: „Nezlobte se, sem dolů ne, tady je rozbitá elektrika.“ Zkrátka, opatření nás omezují, ale dávají nám i nové možnosti. Otevírají poznání – třeba to o vypadlých pojistkách anebo o místech, kam jsme se už strašně dlouho nepodívali.