Alena Scheinostová: Cedulky

18. červen 2021

Každý prý má – a třeba v roce 1997 to názorně ukázal Zelenkův snímek Knoflíkáři – nějakou tu libůstku, zvláštnost nebo soukromou posedlost, s kterou se nepyšní, ale která ho jednoznačně odlišuje od ostatního lidstva. Někdo trhá hýžděmi knoflíky z čalounění, někdo pije kafe jedině studené a z hrnečku se Včelkou Májou a někdo si v tramvaji sedá zásadně na šedivou sedačku.

Také mám jednu takovou umanutost, přiznávám to tady zcela veřejně. Nemůžu vystát cedulky.

Čtěte také

Takové ty všudypřítomné nálepky, visačky a nášivky, které straší na všem od zeleniny a oblečení po knihy, jehlice na štrykování, sešity a hračky, a kdybych někdy měla možnost prohlédnout si čerstvě vyrobené letadlo nebo transoceánský parník, určitě by na něm byly taky. Modré oválky z banánů jsem slupovala už jako dítě. Potom přibyly ty malé černé na pomerančích, objevily se na jablkách a tuhle jsem je viděla i na špejlích, co jsou na ně napíchnuté krepové růže na střelnici. Cedulky jsou jako nákaza. Šíří se a rozlézají a můj svatý úkol je je ničit.

U nás doma se rozlišují „hladiči“ a „trhači“, podle toho, jak daná osoba nakládá s cedulkou, která se odněkud odchlipuje. Ano, tušíte správně. Jsem trhač. Strašný a nelítostný trhač. Jak přejde nákup přes můj práh, všechny cedulky jdou pryč, ačkoli to znamená vybalit takřka všechno zboží z obalů a pak si zoufat, jak jsme zase zaplavili místní popelnici. Samozřejmě přitom třídím, papírové visačky do papíru, titěrné plastové nitky, na kterých visačky visí, zase do plastů.

Čtěte také

Moc to nepomáhá. Proužky na tričku, které mi ohlašují, že byl ten kousek vyrobený v Bangladéši a nemá se prát nad třicet, vystřihuju s takovou urputností, že to sem tam odnese i to tričko a úplně nové se hned musí zašívat. A jde to ještě dál: občas se na ulici omluvím mladé slečně a zastrčím jí vyčuhující cedulku za krk.

Možná jde o nějaký druh postižení. Odborně popsaných fobií a strachů je nezměrná spousta, a patří mezi ně kromě strachu z pavouků, zírajících kachen nebo papeže dokonce i strach ze strachu. Co by se do takového seznamu nevešla nějaká ta tabullafobie. Přesto si budu raději myslet, že je má posedlost posláním. Ušlechtilým, aktivistickým a v důsledku majícím potenciál přivést lidstvo k prozření. Jak to? Je to jednoduché.

Kam věšíme, lepíme, přišíváme cedulky? Na zboží! Má snad být zbožím potravina, základní hygienická potřeba, informace či v případě slečny s cedulkou za krkem dokonce člověk?! Teď se ukažme s argumenty! Nebo si představme tísnivý postutopický svět, kde i lidi kupujeme na krámě podle údajů na cedulkách a pereme je pouze pod třicet. Je to představa tak hrozná, až se mi zdá, že už kdosi něco takového někdy napsal a vydal v knize. Ale nekoupím si ji – byla by na ní cedulka.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová