Alena Scheinostová: Sdílet cuketu

S cuketami už to bude tak: buď se omezujete na tchynin jazyk v květináči, nejvýš na pár sazenic rajčat na balkoně, anebo jste pěstitel.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Komu vykáš?

A potom nastanou dvě možnosti: buď cuketu za žádných okolností nevypěstujete, protože jsou vaši zahradní slimáci až moc při chuti nebo to ve vašich tisíci metrech nad mořem prostě nejde; anebo, a to je náš případ, jste si jednu dvě sazeničky na jaře zasadili. A přimět je, aby plodily tak akorát, jenom co stihnete sníst – to je mimo dosah sebezkušenějšího zahradníka. A možná počítat ty dlouhé tmavozelené bakule, jak přibývají, bobtnají a kynou, je i zdrojem sebevědomí a možnost je nabízet do širokého okolí má v sobě i něco ze sťatých dračích hlav: pohleď, krásná princezno, jaký jsem kabrňák!

Přebytečné cukety jsou ovšem jen jedna položka na každoročním zahradnickém seznamu. Současně s nimi – nanejvýš krátce po nich – zahradníci své známé, sousedy a kolegy zdraví: „Máte rybíz?“

Čtěte také

Alena Scheinostová: Za dveřmi

A ti, co nemají, se podvolují rudé záplavě, zatímco jejich děti obracejí oči v sloup v předtuše galejí: kdo ví, proč otravné otrhávání šťopek z rybízu se tak tvrdošíjně drží jako dětská práce, nejspíš, že děti se nemohou bránit a syrový rybíz je tak kyselý, že jej při práci polovinu nesnědí. Horší je to u podletního: „Chcete třešně?“ Nebo: „Máte meruňky?“ Ovoce je to podstatně sladší, ale také zrádnější, protože kdo to jednou s tím či oním přehnal, dlouho nezapomene.

Vyspělejší formou této zemědělské směny je pak výměna už hotových výrobků: třešňový kompot, rybízová marmeláda, meruňkový džem. Ti, kdo se ještě tolik nevyznají, kladou pošetilé otázky, zda mají vracet použité sklenice. Samozřejmě nikoli. Výrobek se sluší přijmout, poděkovat, sníst a časem oplatit kýblem rybízu nebo přepravkou jablek zase ze svých pozemků. Tak velí pěstitelská etiketa. V žádném případě se pak nesluší chtít se revanšovat finančně: zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte, tuším tu ozvěnou pokyn z evangelia.

Čtěte také

Alena Scheinostová: V svatou hledě řeku

Tradice je to dlouhá: nemělo by nás překvapit, že už středověk postupoval podobně při rozdílení zabijačky. Jitrnice, jelita, tlačenky a černá polévka se po sousedech a známých rozdávaly, nikdy neprodávaly. Poslat výslužku mělo logiku – rodina sama by všecko nesnědla, jídlo by se zkazilo, ale u obdarovaných je měli jako v pomyslné lednici – věděli totiž, že se jim za čas oplatí, až budou zabíjet zase u sousedů.

Tak jako předkové se zabijačkou, i my s našimi rybízy a cuketami tak trochu ukazujeme, že nám příroda prostírá jeden stůl, že máme jídlo všichni společně. Jen si to málokdy můžeme uvědomit tak zjevně. Ale o tom třeba zase jindy.