Alena Scheinostová: Za dveřmi

10. červen 2022

„Můj svět je plný samých dveří / chodím tak sám kolem nich / je to svět hotelových dveří / zamčených,“ zpívá se v jednom blues, které napsal Josef Kainar. Blues je to – jak žánru sluší – depresivní a temné. Jako v nebi, tak i na zemi jsou jen samé křižující se chodby a na nich jedny dveře vedle druhých, které „se podobají“ jako „vejce vejci, hrobu hrob“.

Nevím, co měl Kainar proti chodbám, ačkoli musím přiznat, že sama třeba i tady v budově Českého rozhlasu málokdy správně rozliším dveře od studia od dveří do režie a obvykle vpadnu jinam, než právě mám, protože se prostě skutečně podobají jako vejce vejci. Jinak ale není, co bych na chodbách kritizovala – leda snad že by tam nebylo rozsvíceno a člověk by se potmě přes něco přerazil.

Čtěte také

I můj svět kolikrát bývá „světem hotelových dveří“, v jednom kuse jsem na cestách. Ale ještě mě neopustilo mladické nadšení z neznámých domů, z bydlení na cizích místech – aspoň ne v tom, že dodneška mám tu chvilku rozechvění, když se přihlásím na recepci, dostanu klíč anebo kartu a vyrazím po hotelové chodbě. Které dveře budou moje?

Někdy najdu číslo hned, jindy číslování připomíná sudoku a s drncajícím kufrem je potřeba zajet za několik rohů, než dorazím k těm správným. A zase to chvění: Jaké to „tam“ bude, až zámek cvakne a dveře se otevřou? Dlaždičky v koupelně, barva povlečení, čajový set i čokoládka na polštáři nebo Bible na nočním stolku – to jsou potěšení, díky kterým má na mě odemykání hotelových pokojů podobný účinek jako otvírání vánočních balíčků.

Čtěte také

Se mnou by to měl Modrovous snadné. Třináct klíčů, ale chodit se smí jen za dvanáctery dveře? To jste se zbláznil, milý pane! Ty třinácté bych odmykala, ještě by za Modrovousem nezapadly ty domovní. Tuhle pohádku jsem četla mockrát a vím, že místo nóbl povlečení tam čekalo hodně ošklivé překvapení. Ve folkloru je to se zakázanými dveřmi vždycky tak – když za nimi není zavražděná předchůdkyně, určitě tam bude číhat drak nebo skučet Kostěj Nesmrtelný.

Ale nemůžu si pomoci. Dokud jsou zavřené, je za nimi všecko: kouzelná zahrada, tajemná galerie, hotelový pokoj s nejkrásnějšími dlaždičkami na světě. Až když je začnu otevírat, zhmotní se příslib ve strojovnu, špajzku nebo sklad mopů a kyblíků, co si tam vyrobila paní uklízečka. A někdy také v tmavý kamrlík za pár prašivých eur, bez Bible a bez čokoládky; a někdy ze studia v režii. Protože ale nežijeme ve folkloru, je skoro jisté, že mě nesežere drak. Můžu své zálibě hovět bez rizika. Nanejvýš se pak trochu leknu, když spletu patro a místo útulné předsíňky na mě vypadne odložený smeták.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio