Alena Scheinostová: S rukama bez pout

Jednou jde o alarmující, ale obtížně ověřitelné zprávy – jako zda to, co hořelo na ulicích Irpině, skutečně byly Bible, zda je opravdu zapálili ruští vojáci a zda to vážně bylo právě tehdy a tam, jak říkaly i některé jinak spolehlivé zpravodajské zdroje, anebo zda se tato informace opírala o podvržený nebo nesprávně vyhodnocený snímek.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Lidé na cestě

Podruhé je zase ke zvážení, jestli je důležitější zdokumentovat a ukázat všechny ty mrtvé v mělce vyhloubených jámách, nebo upřednostnit, že by si nejspíš nepřáli, aby po tom všem, co se jim přihodilo, nakonec ještě i na jejich nehybné prsty v hlíně zíral bezmála celý svět.

Nejsou tu jednoduché odpovědi. Pojmenovat zlo a snad je i jednou prokázat před tribunálem, to vyžaduje také je popsat a co nejneoddiskutovatelněji doložit. I sama na sobě ale pozoruji, jak snadné je zlu přivyknout – anebo aspoň pohledu na jeho plody, jak je zachycují různá média. Ještě před několika lety mi záběry ze zničené Sýrie vháněly slzy do očí. Dnes na konci pracovního dne stráveného nad zprávami a snímky z Ukrajiny odcházím od stolu „jen“ se zhoupnutím žaludku.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Cesta do hor

Přivyká si i divák, čtenář, posluchač? Nepochybuji o tom. Až se zase budeme ptát, jak „to“ či „ono“ může dokázat lidská bytost, nabízí se tu, zdá se, část odpovědi. Zvykne si. Otrne. A snese zase víc.

A přece je tu moment, který pohnul i mojí zpravodajsky okoralou duší. Byla to reportáž, kterou pořídili ukrajinští novináři v Buči, když vojáci sbírali po ulicích mrtvé a ukládali je do pytlů. Mnozí z těch lidí měli ruce spoutané za zády – izolepou nebo plastovými vázacími pásky, jaké jsme zvyklí vídat třeba na zelenině. Naprostá neúcta k člověku, jeho individualitě, a tím i k jeho jedinečnému životu je dlouhodobě jedním z esenciálních problémů Ruska, shodují se komentátoři – a v těchto obrazech ponížení doslova až za hrob se prokázala zvláště názorně.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Schéma s přepínačem

Muži v uniformách se k těm mrtvým nechovali zvlášť pietně – to už předtím odbavili zdejší duchovní, kteří na místa masakrů dorazili hned, jak to bylo možné, a aspoň dodatečně oběti vyprovodili na věčnost příslušnými modlitbami. Každý byl prostě co nejrychleji uložen do igelitu, zběžně urovnán – a už se šlo k dalšímu. Než však vojáci zapnuli na černém pytli zip, pokaždé přeřízli ta dehonestující pouta.

Kdysi, za starých zbožných časů, které jsme si možná i trochu vysnili, šli naši zemřelí do hrobu s rukama sepjatýma jako k modlitbě. Jdou-li však mrtví z Buči na onen svět bez pout, možná i to je pro tuto chvíli dost. Ostatní pojmenovat, zachytit – a nezapomenout.