Alena Scheinostová: Lidé na cestě

Ptá se anglicky, ne rusky, jak mluví u nich na východě. To aby nebyl pokládaný za Rusa. Není Rus a Rusové nejsou ani ti ostatní tady – a to je kořen celé jejich tragédie.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Cesta do hor

Z Přemyšlu vyrazili po ránu, teď se pomalu stmívá. Kdy už tam budeme? – ptá se holčička, máma s babičkou si nad její hlavou vymění unavené pohledy. Už brzo, řekne potom máma, teta uvaří, má tam sabáčky! Dítě se utiší, možná si představuje, jak chlupaté ty sabáčky budou, jak si společně vyhrají. Co si představují druhé dvě, si netroufám hádat ani nerozumím, co si potichu šeptly, z ruštiny už si nepamatuju o moc víc než tu sabáčku.

Všechno v pořádku, jde to dobře, říká další z nich do mobilu – to taky ještě chytím – ačkoli její hlas vyjadřuje všechno jiné. Ale ano, vlastně to jde dobře, vlak supí a duní a vzdaluje se zemi, kde padají bomby. Až tady něco bouchne, dá Bůh, že to bude jen zapomenutá silvestrovská rachejtle.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Masopust ve skříni

Před několika roky jsme tu měli generálku. Z desetitisíců běženců jsme jich přijali jen několik. Trochu jsme se jich báli, trochu záviděli, hodně si mysleli, že se nás to netýká. Tentokrát se nás to týkat bude. Stačí nasednout do vlaku směr Praha nebo se stavit na nádraží kteréhokoli většího města. Čím déle bude trvat ten zlý sen na východ od nás, tím víc a častěji „je“ budeme potkávat. V něčem to bude jako posledně: budou mít mobily (aby se dovolali příbuzným), zlaté šperky (protože je nosí celý život) a nejspíš i pěkné oblečení (protože málokomu se chce vyrazit ve špinavém a uváleném).

Asi se nebudou tvářit zkroušeně ani uznale, nejspíš jen trochu utahaně. Nebudou nutně vděční za obnošené šatstvo a za seprané plyšáky. Neponesou na čele punc Ženevských úmluv. Nejvíc ze všeho budou připomínat lidi, kteří odněkud někam jedou, nijak zvlášť je to netěší a jsou už dlouho na cestě. To bude také nejvíc odpovídat pravdě.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Schéma s přepínačem

Rozdíl ale může být u nás. Můžeme se nechat prodchnout humanistickým étosem a vzít si za své, že potřebnému se zkrátka pomáhá, anebo přinejmenším neškodí. Možná by ale stačilo odmyslet si slovo „uprchlík“. Pak dokážeme vidět lidi unavené po dlouhé cestě, nejisté v novém prostředí, kteří se potřebují najíst, vyspat, povykládat si nebo vyvenčit sabáčku. A s takovými vyjít umíme; a dokonce se o ně zvládneme i postarat – už jenom proto, že se od nás samých nakonec tolik neliší.