Alena Scheinostová: Cesta do hor
Už Josef Čapek v Kulhavém poutníkovi chválil možnosti pomalého pohybu. Kulháte-li cestou, místo abyste se jí řítili, uvidíte věci, které jste dosud neviděli. Uvidíte je v detailu, v barvách, v nečekaných souvislostech. Uvidíte „krajinu ozářenou ve slunci, s postavami ženců, žen trhajících jahody, s myslivci, rybáři, s milými dětmi, se zvířaty, květinami, motýly a ptáky, se zavinutou kuklou, s mravenčím vajíčkem, s jednou kapkou rosy“ – a nakonec vám „bude zemříti“.
Jako automobilista se ke klasikovi tiše přidávám. Ne snad že bych si snad přála rozkulhat svůj pracně udržovaný diesel a ani zemříti bych ještě nemusela. Na mých trasách mě ale ve stotřicítce, devadesátce i obligátní padesátce napadá, že svoje trasy znám sice popaměti, ale o místech, co na nich leží, vím vlastně pramálo.
Čtěte také
Máme tu třeba příbramské haldy. Tuším, že tu byl strýc a možná nakládal sto nebo dvě stě vozíků suti, ze které ty haldy vyrostly. Vím, že takové, jako byl on, tu připomíná Památník Vojna. Nu, nebyla jsem tam, pokaždé jenom projíždím. Netuším ani, jak se dnes daří té paní z benzínky, té kypré blondýně, co chodila za stojany kouřit, protože dálnici přeložili jinam a už tam netankuju. Beru až u té další, kde v září prodávají draky.
Kdybych hned nespěchala dál, třeba bych zjistila, co přesně se stalo naproti, kde už pár měsíců svítí lampičky, takové bílé, jaké bývají na cirkusáckých hrobech. Přednost zprava, stihnu si jenom připomenout, protože mě ta světla varují.
Čtěte také
Jedeme dál. Cesta se ještě kroutí, než prý ji do tří let – jak nám slibují – napřímí nová čtyřproudovka. Do hor stoupáme. Máme tu bývalou kafilerku; brzdím za traktorem, a než ho předjedu, stihnu si vzpomenout, jak to smrdělo, když nás kolem ní vozil táta trabantem. Trabant ostatně smrděl taky, ale asi to pro mě provždycky bude vůně dětství.
A naproti se odbočuje k sestrám, nikdy bych nevěděla, že se tam modlily už před sto lety, kdyby mě tam jednou nezavedla práce. Ani ten krásný park za jejich domem bych neznala a neslyšela vyprávění sestry Cyrily o obrovském hrnci, který jim esesáci tak mermomocí chtěli zabavit.
Čtěte také
Po okreskách už jedu přece jen pomaleji. Říkám si, jak se vlastně jmenují ti lidé v bílém domě, kolem kterého pravidelně přeřazuju v zatáčce. Čím krmí kozu děda za kapličkou, že je pořád taková pěkná. Kam jezdí do školy ty děti, které za přejezdem pouštím přes přechod. A jestli v bývalém hambinci, který si vybral čas největší slávy před třiceti lety, sedí někdejší personál večer u petrolejky a štupuje ponožky nebo k čemu ta barabizna vlastně ještě slouží.
Když pak dojedu domů, slibuju si, že to jednou musím všechno zjistit. Jednou tam zastavím. Vypnu motor, rozhlédnu se, pozdravím a budu se ptát. Ale zatím, zatím ještě ne. Zatím ještě pořád spěchám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
