Alena Scheinostová: V svatou hledě řeku

10. květen 2022

Je to podivné jaro. Jdu lesem u nás v horách a neslyším ji – vodu sbírající se z tajícího sněhu a zurčící ve stružkách a v potůčcích, prorážející si cestu mezi kořeny a mechem, rozrývající zanesené brázdy. Bývala s touhle dobou v roce spjatá, jak se závěje sesedaly, průsvitněly a rozpouštěly se. Letos se nemá co rozpouštět. Bude to krušný rok.

Třeba to souvisí s tím, že právě z vody jsme se před miliony let vynořili, že právě ve vodě jsme se vyvíjeli už od moruly a blastuly. Že sami jsme z větší části vodou. Ale už jen zvuk vody – její jarní zurčení, tlumené šplouchání mezi břehy nebo šelest dopadajících kapek – nás spolehlivě upoutává a uklidňuje.

Čtěte také

Někde v hloubce našich prehistorických neuronových struktur rezonuje ujištění, že je-li nablízku voda, je vše, jak má být. Víte, kolik je na internetu nahrávek šumícího deště, dorážejících vln anebo tryskající fontány? Řečeno s Cimrmany: nepočítaně! Nepřibývaly by každou chvíli další, kdybychom si je v suchu a prašnu svých odvlhčených kanceláří nepouštěli zas a znovu a nenechávali se unášet jejich vlnami.

Sleduju naši kočku. Fascinovaně zírá na drobounký čůrek, který jsme nechali unikat z kohoutku. Občas ho zkouší zachytit prackou. Anebo tlapku opatrně máčí v misce a pozoruje, jak se po hladině rozbíhají kola. „V svatou hledě řeku“ žil u Gangy „zbožný brahmín“ poety J. V. Sládka, na břehu Niagáry seděl tulák starý, říční proud – The River Flow – pozoroval Bob Dylan zaskočený marností světa. Neposílali jste nikdy proutky po potoce a nesledovali pořád znova, jak sebou škubají na vlně, jak se zachytí u kamene a jak je proud nakonec strhne s sebou?

Čtěte také

Necítili jste pokaždé nové uspokojení, když hozený kámen žbluňkl s mlasknutím pod hladinu? „Neházej tam to kamení,“ říkali nám, a „nedupej do té louže“. Že prý budeme celí mokří – jenomže o to právě šlo. Dotknout se vody, probírat se jí a nechat se jí zmáčet. Proč bychom jinak měli za vrchol romantiky proběhnout deštěm a nechat si stružky stékat po hlavě, do očí a klouzat za košili?!

V tom duchu znala dlouhá staletí i řadu jarních zvyklostí. Jednou šlo o jitřní koupele v proudící ledové vodě, jindy o otevírání nebo „vylejvání“ studánek rukama nedotčených panen – a samozřejmě, s nástupem křesťanství, o symbolickou koupel velikonoční svíce, zástupného těla Kristova, v požehnané vodě vigilie Zmrtvýchvstání.

Čtěte také

V bezprostředním kontaktu těla s životodárnou vodou jako by se znovu probouzel a osvěžoval život sám. Proto prameny v lesních zátiších střežili jako drahocenný poklad vodní duchové, potažmo světice na obrázcích nebo ve vztyčené kapli. Skoro dvě desítky „Dobrých Vod“ máme dodneška na mapě – zjevně je střežili dobře!

Bude to ale stačit? Jdu jarním lesem u nás v horách. Jedna Dobrá Voda je tu nedaleko, na dohled plyne i ta řeka. A stejně mi to praská pod nohama. „Blíží se déšť,“ hlásí optimisticky aplikace; ale dávno nespadla ani kapka. Možná mi nezbude než si pustit šelest z internetu. Bude to krušný rok.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.