Alena Scheinostová: Komu vykáš?
Jak nám postupně děti odrůstají, staví před nás stále nové výzvy. Nároky všedního dne se proměnily. Už nepotřebují podepsat písanku a koupit bonbony na školu v přírodě, ale zapsat se do tanečních, vrátit se po půlnoci anebo nekupovat tu žlutou limonádu, protože v té je chinolin a ten je špatný na pleť. A také jste najednou na rozpacích, jestli těm urostlým ragbistům a slečnám, které si vodí domů, máte říct „ahoj“ nebo „dobrý den“.
Většinou se rozhodnete špatně, a buď se pak sborem dotčeně ošklebují anebo se vám smějí. To je osud.
Čtěte také
A může za to čeština. Jazyků, které by důsledně rozlišovaly tykání a vykání – a tím rodiče dospívajících uváděly do trapných situací – totiž není zase tolik. Francouzština sice také vyká všem, komu projevuje úctu, dokonce Pánu Bohu anebo Panně Marii, ale platí to jen pro francouzštinu evropskou, zatímco v Kanadě už se vykáním neobtěžují.
Také finština vykání zná, ale vyhrazuje ho vlastně jenom pro krále, což je v republikánském zřízení zvlášť mazané. O angličtině se všeobecně říká, že je to jazyk pro lenochy – takže mezi you a you není rozdílu. A že rozlišení mezi tykáním a vykáním zrušilo umělé esperanto, nepřekvapuje: když už vymýšlím jazyk, proč do něj vnášet zbytečné komplikace? Esperantista sice řekne „vi“, myslí tím ale právě tak „vy“ jako „ty“.
Čtěte také
Příručky uvádí, že v češtině tykáme v situacích důvěrných a neformálních, při oslovení dětí a blízce známých lidí, kteří s tykáním souhlasili. Jenže držte se příručky, když každodenní jazykový úzus tuhle definici bez ustání překračuje a mate. „Práce na silnici, zpomal!“ – tyká vám bezostyšně panel nad dálnicí, ačkoliv se nijak blízce neznáte, myslíte spíš na plyn a spojku než na udílení souhlasu a vzhledem k tomu, že legálně řídíte vůz, rozhodně nejste dítě.
Anebo nastupujete do tramvaje a ta se ptá zcela neomaleně: „Nejedeš načerno?“ Komu tykáš, plechovko, bručíte si pod vousy a oplácíte stejně: A co ty, aha? Jedeš na čas? Automatismus, se kterým si navzájem tykáme při nejrůznějších potyčkách a slovních výměnách, pak naznačuje, že konflikty nás uvádějí do situací silně neformálních, kdy máme sklon se chovat jako děti – neboli, řečeno stejně neformálně, jako malí Jardové. Že se „vy vole“ zkrátka neříká, věděl už před sto lety jednoročák Marek.
Čtěte také
A přece by to bylo pěkné: kdybyste ráno vyšli zaběhat si do parku a dáma vedle vás by zvučně zavolala: „Rexi, nechte paní! Neskákejte! Fuj je to!“ Kdybyste se cestou z práce sesunuli v metru na sedadlo a utahaná matka za vámi by vzdechla: „Přestaňte kopat, Terezko, sedí tam paní.“ A kdyby – však víte, co myslím – zákaznice ve vietnamské večerce požádala: „Zvažte mi prosím ty třešně a dejte mi na ně tašku.“ Postupně bychom si zvykli. A až bych přes dveře takzvaně dětského pokoje houkla: „Slečno Lenko, vy si to kafe dáte s námi?“ – nikdo by se mi nesmál. Aspoň za tohle ne.
Nejposlouchanější
-
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Václav Havel: Dopisy Olze. Rozhlasová verze divadelní inscenace režijního dua SKUTR
-
Jak obstojí Lízinka na škole pro popravčí? Poslechněte si mrazivě černý román Katyně Pavla Kohouta
-
Raymond Chandler: Španělská krev. Detektivní případ rafinovaného využití vraždy pro politické účely
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.


