Alena Scheinostová: Komu vykáš?

30. červen 2022

Jak nám postupně děti odrůstají, staví před nás stále nové výzvy. Nároky všedního dne se proměnily. Už nepotřebují podepsat písanku a koupit bonbony na školu v přírodě, ale zapsat se do tanečních, vrátit se po půlnoci anebo nekupovat tu žlutou limonádu, protože v té je chinolin a ten je špatný na pleť. A také jste najednou na rozpacích, jestli těm urostlým ragbistům a slečnám, které si vodí domů, máte říct „ahoj“ nebo „dobrý den“.

Většinou se rozhodnete špatně, a buď se pak sborem dotčeně ošklebují anebo se vám smějí. To je osud.

Čtěte také

A může za to čeština. Jazyků, které by důsledně rozlišovaly tykání a vykání – a tím rodiče dospívajících uváděly do trapných situací – totiž není zase tolik. Francouzština sice také vyká všem, komu projevuje úctu, dokonce Pánu Bohu anebo Panně Marii, ale platí to jen pro francouzštinu evropskou, zatímco v Kanadě už se vykáním neobtěžují.

Také finština vykání zná, ale vyhrazuje ho vlastně jenom pro krále, což je v republikánském zřízení zvlášť mazané. O angličtině se všeobecně říká, že je to jazyk pro lenochy – takže mezi you a you není rozdílu. A že rozlišení mezi tykáním a vykáním zrušilo umělé esperanto, nepřekvapuje: když už vymýšlím jazyk, proč do něj vnášet zbytečné komplikace? Esperantista sice řekne „vi“, myslí tím ale právě tak „vy“ jako „ty“.

Čtěte také

Příručky uvádí, že v češtině tykáme v situacích důvěrných a neformálních, při oslovení dětí a blízce známých lidí, kteří s tykáním souhlasili. Jenže držte se příručky, když každodenní jazykový úzus tuhle definici bez ustání překračuje a mate. „Práce na silnici, zpomal!“ – tyká vám bezostyšně panel nad dálnicí, ačkoliv se nijak blízce neznáte, myslíte spíš na plyn a spojku než na udílení souhlasu a vzhledem k tomu, že legálně řídíte vůz, rozhodně nejste dítě.

Anebo nastupujete do tramvaje a ta se ptá zcela neomaleně: „Nejedeš načerno?“ Komu tykáš, plechovko, bručíte si pod vousy a oplácíte stejně: A co ty, aha? Jedeš na čas? Automatismus, se kterým si navzájem tykáme při nejrůznějších potyčkách a slovních výměnách, pak naznačuje, že konflikty nás uvádějí do situací silně neformálních, kdy máme sklon se chovat jako děti – neboli, řečeno stejně neformálně, jako malí Jardové. Že se „vy vole“ zkrátka neříká, věděl už před sto lety jednoročák Marek.

Čtěte také

A přece by to bylo pěkné: kdybyste ráno vyšli zaběhat si do parku a dáma vedle vás by zvučně zavolala: „Rexi, nechte paní! Neskákejte! Fuj je to!“ Kdybyste se cestou z práce sesunuli v metru na sedadlo a utahaná matka za vámi by vzdechla: „Přestaňte kopat, Terezko, sedí tam paní.“ A kdyby – však víte, co myslím – zákaznice ve vietnamské večerce požádala: „Zvažte mi prosím ty třešně a dejte mi na ně tašku.“ Postupně bychom si zvykli. A až bych přes dveře takzvaně dětského pokoje houkla: „Slečno Lenko, vy si to kafe dáte s námi?“ – nikdo by se mi nesmál. Aspoň za tohle ne.

 

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...