Adam Borzič: Spolubytí v nemoci i ve zdraví

Všude zažíváme více vzájemnosti a soucitu, současně některým padají masky a pod nimi vidíme hrabivost a zlo. Už druhý den mám dojem, že tenhle vynucený klid s příměsí obav o zdraví blízkých i vzdálených, i o sebe, umožňuje intenzivněji vhlížet do reality.

Je paradoxní, jak jsme v tom všichni pospolu, a současně, jak nás ohleduplnost nutí být mnohem více izolovaní. Odstup od druhých se stává projevem účasti. Už tento paradox má váhu pečeti. Jako bychom byli spojeni průsvitnou nití, které nás všechny poutá k sobě. Vyjevuje se, že spolu obýváme tuto planetu. V jistém smyslu jsme jedno.

A jakkoli tento virus ohrožuje mnohé z nás, zvláště ty křehčí, (a současně je podivně mírný k dětem), dává nám zakusit cestou omezení mnohem hlouběji smysl života. Obava  o život, o druhé vítězí nad chtivostí a sobectvím. Samotný život má přednost před ziskem. Jasně a ostře v jarním slunci nahlížíme, že tuto krizi nikdo nezvládne sám. Že ji musíme zvládnout společně. To je první podstatné zjevení tohoto času.

Čtěte také

Adam Borzič: Klimatické náboženství? A proč vlastně ne…

Téměř vše v životě obsahuje nějaké světlo, někdy semeno světla klíčí i v hluboké tmě. Tma koronaviru nese světlo pro přírodu. Ať již virus utekl z laboratoře, nebo se rozšířil díky krutému zacházení se zvířaty na čínských tržištích, jedno je jisté: zelený svět se nyní nadechuje. Zlepšuje se ovzduší, jak vidno z Číny, a nyní i z Itálie.

To samozřejmě neznamená, že koronavirus je sám o sobě dobrý, a že na těch, kteří v těchto dnech o dech bojují doma či v nemocnicích, nezáleží. Záleží na nich, jsme všichni propojeni, a jak říkal básník John Donne: „Smrt každého mě umenšuje“. Současně je třeba vědět, že naše planeta v dlouhodobém měřítku řeší mnohem závažnější problém, než je tento virus. Země je nemocná jako celek. A klimatické změny nás v nedaleké buducnosti mohou stavět před obdobné humanitární katastrofy, ovšem intenzivnější a častější.

Možná bychom si z časů koronaviru, projdeme-li jimi společně, mohli vzít několik poučení. Zaprvé udržet si onen smysl pro vzájemnost a solidaritu, který se nyní rodí. Za druhé odvážněji myslet: systém, který nedokázal sám sebe omezit kvůli klimatu, tak nyní činí.

Čtěte také

Adam Borzič: „Nebeská“ aliance proti humanitě

Kdo by si pomyslel před koronavirem, že takřka vymizí letecká doprava, nebo že Španělsko na čas znárodní nemocnice. Jak napsal sociolog Stanislav Biler, vidíme, že imaginace může mít opět moc. Věci lze měnit. A to je další zjevení této krize.

Každé takovéto dění má ovšem i svůj stín. Je jasné, že svět se probere do ekonomické krize, a někteří budou opět chtít využít situace, jako v roce 2008. A zase zavést šokové doktríny, které opět zaplatí většina, aby menšina mohla na krizi astronomicky vydělávat. Tomu bude potřeba odvážně čelit.

A ještě jiní služebníci Nicoty se budou dušovat, že politika oddělení je účinná, vždyť nás ochránila od nemoci. A své xenofobní démony převlečou za anděly uzdravení. A ještě další se pokusí zadusit dosud nesmělé pokusy o zelenou politiku. To vidíme už nyní. A bude třeba nalézt sílu představivosti, s níž budeme schopni všem těmto nebezpečím odolat. Spolu to dokážeme.

Čtěte také

Adam Borzič: Prorocké dítě a odcházející věk – mýtus naší doby

Neboť tuto krizi je třeba číst hlouběji. Nemusíme ji číst nábožensky, ale je důležité ji pojímat z perspektivy ducha. Tento virus není izolovanou nahodilostí. Zjevuje, že náš svět je propojený a nemocný. To ovšem znamená, že můžeme sdílet i jeho uzdravení. A ruku na srdce, svět před koronavirem zdravý nebyl. Ani životní prostředí, ani stav demokracie, ani sociální klima. Tato krize může být i nový počátkem. Nuže, po koronaviru bude třeba pracovat na jiném – laskavějším světě.