Adam Borzič: S Hakimem Beyem na létajícím koberci ducha (R. I. P)
V minulé ranní úvaze jsem hovořil o spiritualitě bdělosti coby protikladu duchovnosti, která ze světa uniká. V následujících úvahách bych rád meditoval nad vizemi několika osobností, které napomohly formování mé vlastní spirituality. A zvláště bych se rád zaměřil na žijící postavy. Ale v případě amerického filosofa a mystika Hakima Beye (vlastním jménem Petra Lamborna Wilsona) to již neplatí, neboť 22. května tohoto roku, ve svých 77 letech, náš svět opustil.
Představuji si, že se na svoji poslední cestu Bey vznesl na létajícím koberci, který ho zanesl až tam, kde se podle islámské mystiky, setkávají vody sladké a hořké – do onoho mezisvětí, jež nese vzrušující jméno barzach.
Čtěte také
Bey, jehož znají anarchisté po celém světě coby tvůrce teorie dočasných autonomních zón, byl celý život vášnivým mystikem a autorem řady duchovních děl, která podepisoval svým původním jménem. Právě svět islámské mystiky byl Beyovi obzvláště drahý.
Pro Beyovu mystiku, která měla vliv i na jeho politické myšlení, byly podstatné dvě ideje, jež převzal ze súfismu. První pojem je wahdát al-wudžút a lze jej přeložit jako „jednota bytí“. Tato idea má původ u velkého súfijského mystika Ibn al-Arabího a vyjadřuje vizi, že skutečnost je v základu jediná. Jedinost Boží, jež je hlavním věroučným pilířem islámu, je v této mystice odvážně interpretována coby jedinost všeho bytí. Tato jednota dle Beye plodí spiritualitu, která neodděluje svaté a světské, mystiku a politiku, božskou a lidskou lásku (včetně té erotické).
Čtěte také
Druhým kouzelným pojmem je tadžali a lze jej podle Beye překládat jako „prosvítání“. Vyjadřuje skutečnost, že božská dimenze prosvítá světem. I Beyovy dočasné autonomní zóny, tyto ostrovy svobodné deviace, jež si mají lidé vyvzdorovat na státu a kapitálu, jsou vlastně politickými aplikacemi prosvítání. Jsou to záblesky svobodného bytí.
Bey však nečerpal jen ze súfismu. Miloval také šamanismus, taoismus, tantru, a zvláště západní hermetismus, s jeho alchymií a magií. Pro takový přístup k náboženství se někdy používá pojem synkretismus, který mívá v ústech strážců ideové čistoty hanlivý nádech. Ale Bey mě naučil se za synkretismus nestydět, naopak jej vnímat coby projev svobody ducha. Napsal: „Synkretismus nikdy nemísí to či ono, aby jedno ovládlo či přemohlo to druhé. V synkretismu je mísení erotické, je záležitostí vzájemné přitažlivosti. Mughalský princ Dára Šikoh v duchu lásky ztotožnil 'náš súfismus' s 'jejich Védantou'. A proto i umřel, zásluhou vlastního bratra, korunovaného bigotního puritána, se z něj stal mučedník.“
Čtěte také
Synkretismus, pokud mísí tradice kultivovaně a citlivě, je protikladem bigotnosti a z jeho erotické dynamiky může vyšlehnout výjimečná kultura, jak se to stalo v mughalské Indii, nebo v renesanční Florencii, kde se mísily novoplatonismus a křesťanství. Hermetická tradice, kterou Bey po súfismu nejvíce miloval, je plodem synkreze. Současně Bey varoval před přízrakem konzumní ezoteriky, která nemísí duchovní dary a ideje, ale fantasmata a nesmysly.
Bey ve spolupráci s antroposofem Christopherem Bamfordem vynalezl koncept „zeleného hermetismu“. Tradiční hermetismus inherentně obsahuje silný ekologický rozměr. Zelený hermetismus se má pak podle Beye stát koherentní teorií, a vstřebat do sebe i některé poznatky moderní vědy, zvláště kvantové fyziky, současné biologie, hlubinné ekologie, psychologie i sociologie a ty spojit s tradiční alchymií, astrologií a magií.
Čtěte také
Tato teorie se má stát zárodkem malých hermetických think thanků, jež budou pracovat ve službách posvátnosti světa a duchovně zápasit s jeho odcizením. Slovy Beye: „Nemáme co ztratit, vyjma okovů falešného vědomí, za to získat můžeme vše: posvátnou Zem.“
Hakimovi Beyovi vděčím za prohloubení zkušenosti svobody ducha, za naléhavé uvědomění, že spiritualitu nelze oddělovat od politiky, a především za vědomí posvátnosti našeho stále ještě zeleného, i když tolik ohroženého světa.
Šťastný let do jiných světů, milý Hakime a díky za vše!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
