Adam Borzič: Kristovská modlitba ve válečném čase

4. duben 2022

Všiml jsem si, zvláště v prvních týdnech války na Ukrajině, že i lidé, kteří se neidentifikují s žádnou duchovní tradicí, byli přístupnější modlitbě. Tváří v tvář bezmoci, kterou jsme nuceni prožívat při pohledu na ukrajinská města odstřelovaná ruskými agresory a utrpení jejích obyvatel, je to pochopitelné. Modlitba je univerzálním aktem, který se objevuje snad ve všech náboženstvích, včetně neteistického buddhismu.

Je aktem odevzdání, souzvukem s tím, co nás přesahuje. Je výrazem víry, lásky a naděje. Podle amerického zeleného teologa Matthewa Foxe je modlitba „radikální odpovědí na život“. Obsahuje mystické ano všemu, co život tvoří, i prorocké ne vůči všemu, co život ničí.

Čtěte také

Jednou z nejhlubších a nejparadoxnějších modliteb této doby je modlitba papeže Františka „Odpusť nám válku, Pane“, která předcházela papežovu zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Její paradoxní dynamika vyvěrá z hlubiny křesťanského pojetí života, proto bych nad jejím textem rád kontemploval. Dodám ještě, že jejím autorem je neapolský arcibiskup Domenico Battaglia a papež k jejímu původnímu textu doplnil některé verše. Její první odstavec zní takto: 

Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšníky!
Pane Ježíši, narozený pod kyjevskými bombami, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, který jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, vyslaný ve dvaceti letech na frontu, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, který dosud vidíš ozbrojené ruce ve stínu svého kříže, smiluj se nad námi!

Čtěte také

V této pasáži se skrývá hned několik hlubinných paradoxů. Začnu tím jednodušším z nich. V modlitbě je Kristus ztotožňován s lidmi, na něž dopadá bezprostředně válka. Je narozen pod bombami, které dopadají na Kyjev. Umírá v Charkově v matčině náručí v bunkru. A dokonce se zjevuje i v brancích, kteří musí na frontu. Tato mystická identifikace není žádnou zbožnou figurou. Kristus je podle křesťanského učení přítomen ve všem živém, ale předně se zjevuje v tváři trpících, utlačovaných, zabíjených. Kristus, který byl za svého pozemského života rovněž obětí politické brutality. Proto i tvář kosmického Krista probleskuje všemi trpícími na Ukrajině. Solidarizovat se s nimi, včetně uprchlíků, znamená solidarizovat se s Kristem.

Druhým paradoxem, který nás může zarazit, je identifikace modlící se osoby s těmi, kdo rozpoutali válku. A to zní velmi zvláštně. Je přece nad slunce jasné, že viníkem této války je Putinův režim a očividně on sám. Vy, kdo tento pořad posloucháte, ani já, který tu dumám nad touto modlitbou, jsme se nerozhodli zaútočit na Ukrajinu. A právě tak neučinil ani papež František. Proč se tedy mají modlit kajícně a prosit Krista za odpuštění ti, kteří tak neučinili?

Čtěte také

Podle křesťanského učení je lidstvo jednou rodinou, spojuje nás nejen Boží požehnání, ale také prvotní hřích. Všichni se do jisté míry podílíme na světě, v němž zlo existuje. Ani naše srdce není zcela prosto zla, ani z našich činů nezáří pouze světlo. Uvědomuji si, že toto mystické převzetí viny může znít nenáboženským uším podivně. Modlitba nám touto radikální cestou připomíná, že hranice mezi dobrem a zlem vede v každém z nás.

V mé druhé duchovní tradici, k níž se hlásím, v buddhismu, existuje obdobná myšlenka, vycházející z učení o ne-já. Vzhledem k tomu, že vše živé je propojeno, máme všichni nějaký – byť drobný podíl na všem, co se v samsáře – ve světě utrpení děje. My lidé ze západu si můžeme připomenout, že jsme s Putinem roky čile obchodovali. Tato modlitba není relativizací zločinů Putinova režimu a jeho válečného běsnění proti Ukrajině, představuje však výzvu ke změně smýšlení. K probuzení vědomí. 

Čtěte také

A modlitba pokračuje:

Odpusť nám, Pane,
odpusť, když se nespokojíme s hřeby, jimiž jsme ti probodli ruku, a nadále se opíjíme krví mrtvých rozervaných zbraněmi.
Odpusť nám, Pane, jestliže se tyto ruce, které jsi stvořil k péči, staly nástroji smrti.
Odpusť nám, Pane, když nadále zabíjíme svého bratra,
odpusť, když nadále jako Kain sbíráme kameny ze svého pole, abychom zabili Ábela.
Odpusť nám, Pane, když svým vyčerpáním nadále ospravedlňujeme svou krutost, pokud svou bolestí obhajujeme brutalitu svých činů.
Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, snažně tě prosíme! Zadrž Kainovu ruku!
Osviť naše svědomí,
ať se nestane naše vůle,
nenechávej nás napospas našim vlastním činům!

Zastav nás, Pane, zastav nás!
A až zadržíš Kainovu ruku, postarej se i o něj. Je to náš bratr.

Pane, zabrzdi násilí! Zastav nás, Pane!

Čtěte také

Kdo je v tomto příběhu Kain, a kdo Ábel, je zřejmé. Tuto metaforu použili jako první ruští protestantští duchovní ve svém odvážném listu proti válce. Tam přirovnali Putinovo Rusko k prvnímu vrahovi v biblických dějinách a Ukrajinu k nevinnému Ábelovi. A poté metropolita Onufrij, hlava ruské části ukrajinské pravoslavné církve, který se tak postavil proti moskevskému patriarchátu. V modlitbě prosíme Boha, aby zadržel Kainovu ruku. Užití bratrské metafory nás vrací k vědomí, že ti, kdo tuto hrůzu zaseli, porušili sourozenecké spojení mezi lidmi. Z křesťanského hlediska jsou všichni lidé bratři a sestry.

Téměř na konci nás mohou slova modlitby zaskočit, když církev prosí ústy papeže: „A až zadržíš Kainovu ruku, postarej se i o něj. Je to náš bratr.“ Válka přirozeně plodí nenávist k agresorovi. Ale evangelijní vize je jiná. I ten, kdo se provinil zlem, je stále Božím dítětem a naším bratrem. Kristus sestupuje do pekel, aby zachránil i jeho. Křesťanské učení o lásce k nepřátelům není pohodlné. Současně neznamená zastírání skutečnosti nepřátelství. Pro Putinův zločinecký režim jsou nepřátelé Ukrajinci, kteří touží po svobodě, a nepřítel jsme i my na západě. Nejde o falešnou „mírovou rétoriku“, kterou si osvojila Putinova pátá kolona. Ne, tento nepřítel nás ohrožuje. Je nebezpečný. A my se musíme bránit. Avšak křesťanství, přesněji sám Kristus, nás volá, abychom na logiku zla nepřistupovali zcela, a nenechali se otrávit jedem nenávisti.

autor: Adam Borzič
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?