Adam Borzič: Mystérium života a smrti
Zhruba před rokem jsem v tomto pořadu rozjímal o Velikonocích v karanténě. Rok se s rokem sešel, a i tento rok budeme velikonoční svátky slavit stejně. Ve svých příbytcích, izolovaní, jen v nejužším kruhu. A ačkoli již máme vakcíny a očkování sice pomalu ale jistě postupuje, naše naladění tváří v tvář všudypřítomné únavě, nemoci a smrti připomíná spíše temnotu Velkého Pátku nežli zářivou Neděli Vzkříšení.
Naše doba nám dává jeden velmi bolestný ale současně hluboký dar. Je jím vědomí nesamozřejmosti všeho, co žijeme. Nejistota, v níž musíme své životy v současnosti žít, odhaluje radikální povahu skutečnosti.
Čtěte také
Sotva před sebou můžeme dál skrývat, že jsme zranitelní, že jsme smrtelní. Pandemie před nás otázku života a smrti klade naléhavěji. V dobách před pandemií byla smrt čímsi cizím, něčím bezmála filmovým. Zatímco lidé v chudších a rozvojovějších částech světa museli se smrtí počítat jako s všední realitou, pro nás obyvatele privilegované a bohaté společnosti byla čímsi vzdáleným. V jejím vytěsnění jsme se stali mistry. A nyní, když se stala smrt součástí naší každodennosti, vidíme, že smrtelnost nelze obejít. Je tu s námi každý den. Každou hodinu.
A tak i ti z nás, kteří se stále těší zdraví, jsou tu i tam vystaveni náporu strachu ze smrti a konečnosti. Možnosti nebytí. Ano, je to bolestivé. A někdy i drásající. Mnozí tento nápor odmítají přijmout, a tak přicházejí s nejrůznějšími racionalizacemi. Odtud ony místy až zoufalé a bizarní pokusy celou pandemii popřít a pomocí krkolomných konspiračních teorií tento fundamentální strach potlačit. Jenže donekonečna se obelhávat nejde, a tak i podivná hysteričnost, která tento typ uvažování nese, nakonec svědčí o chatrnosti onoho přesvědčení.
Čtěte také
Autentické duchovní tradice lidstva oproti konzumním pseudo-esoterickým proudům utrpení života a možnost jeho konce nezamlčují. První vznešená pravda Buddhova zní, že existuje utrpení. Že utrpení je skutečné. I proto si někteří buddhističtí mniši připomínají v tzv. cvičeních skutečnosti vlastní smrtelnost. Tedy představují si svoji vlastní smrt, včetně rozkladu těla. To, co zní jako morbidní fantazie, je duchovním realismem, který se smrtí počítá.
V křesťanství je symbolem této skutečnosti Ježíšovo ukřižování během Velkého Pátku. Jistě, tento symbol byl často zneužíván, a zbožnost orientovaná na kříž byla často formou sladkobolného dolorismu, tj. špatně maskovaného masochismu a odporu k životu. Ale tak jako buddhista nemedituje o své smrtelnosti, protože by se vyžíval ve smrti, tak i autentická křesťanská symbolika, pojímá tajemství Ježíšovy smrti vždy v souzvuku s mystériem jeho Vzkříšení. Smrt a Život jsou v této symbolice úzce propojeny.
Čtěte také
Ze smrti se rodí Nový život, vzkříšený život plný světla a lásky. Co s tím v praktické rovině? Otevřeme-li se mystériu naší smrtelnosti, tj. připustíme-li, že jsme smrtelní a můžeme zemřít, můžeme paradoxně objevit hlubší a intenzivnější chuť života. Každý náš krok se tak může stát posvátným vědomím, že žijeme. Že se mystéria života stále účastníme.
Toto naladění nás osvobozuje od podléhání trivialitám a zbytečnostem. Prázdné honby našeho já se mohou ukázat jako čirá marnost. Naše drobné bolístky se mohu vyjevit v pravdivém světle. Připustit že život a smrt jsou mystérium, jehož povahu nemáme v moci, nás může uzdravit a otevřít životu v jeho plnosti.
Když necháme smrt, sedící vždy neviditelně na našem rameni, aby se stala naší rádkyní ve věcech života, snadno nám odhalí, co je v životě podstatné. Lidská blízkost a vzájemnost, smysluplná práce, v níž lze vyjádřit svoji duši nebo pomoci druhým, krása malých i velkých věcí života, z nichž některé jsou zcela zadarmo, vášeň a něha prostých okamžiků… Poezie světa v jeho nesamozřejmosti.
Čtěte také
Má-li se v nás světlo vzkříšeného života rozzářit, budeme muset připustit i velkopáteční bolest a projít jejím územím. Netřeba velkých gest a slov, pro začátek by stačilo přestat brát život jako samozřejmost. A v této odhalené nesamozřejmosti se zaměřit na vše dobré, co život přináší i v této těžké době.
Ovšem je třeba si uvědomit, že mezi námi žijí i ti, pro něž je tíha této velkopáteční doby často k neunesení: nemyslím jen na nemocné, či umírající, nebo na vyčerpané zdravotníky, ale také na všechny chudé a vyloučené, kteří se díky pandemii propadají na sociální dno. Jejich velkopáteční bolest je třeba přijmout za svou a hledat způsoby, jak je v životech podpořit. Třeba i cestou občanské angažovanosti, kdy budeme tlačit na mocné, aby se jejich osudy zabývali. Neboť jak tušili někteří pravoslavní světci, nelze být vzkříšen sám. Vzkříšený život zahrnuje vždy všechny.
Přeji Vám požehnané svátky Vzkříšeného života!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
