Adam Borzič: Pandemie a každodenní zen

8. březen 2021

Pandemie se zdá být nekonečná. V naší chaotické zemi obzvlášť. Jsme utrmáceni a nevidíme před sebou žádný nadějnější horizont. Vydáni napospas nekompetenci mocných, pokoušíme se prostřednictvím těch nejpodivnějších strategií přežít.

Můžeme mít to štěstí, že jsme zdraví, a přesto jsme skrz naskrz prosáklí úzkostí, která je zákonitým symptomem doby. Není to nic divného. Pokud máme štěstí, že nemusíme pracovat v nemocnici nebo třeba ve fabrice, zůstáváme doma.

Čtěte také

A pokud máme dostatek zdravého rozumu i solidarity, pokoušíme se i dále dodržovat protiepidemická opatření. Ale i na nás číhá v našich příbytcích zákeřný mozkomor, ona úmorná každodennost, kterou musíme žít.

Zapojíme-li do pozorování skutečnosti tak trochu filozofický čuch, nelze nevycítit, že jsme se ocitli bez budoucnosti. Že budoucnost se stala mlžnou krajinou, jejíž obrysy sotva tušíme. To, co nám zbývá, je holá přítomnost. A tu prožíváme neútěšně, alespoň mnozí z nás. Jakkoli se celý život věnuji různým formám péče o duši, i mě – zvláště navečer, když dokončím pracovní úkoly – někdy obestře takový divný stín a já se do jeho sítě leckdy chytím dřív, než si ho stačím uvědomit. Volný čas v době, kdy se zúžily možnosti, jak jej prožívat, se sám stává zdrojem neklidu, napětí a úzkosti. Co vlastně můžeme dělat? 

Čtěte také

Pokud se působení tohoto stínu poddám, ztratím i poslední zbytky energie a další den bude zas o něco těžší. Staří alchymisté a tantričtí mistři mě naučili, že odpověď na jakýkoliv problém se skrývá v něm samém. Je-li naše přítomnost těžká, jsme-li doslova vystaveni jejímu náporu, pak se odpověď, kde lze v této době čerpat sílu, skrývá právě v ní. Je třeba udělat obrat k přítomnosti. A prožít ji přítomně.

Někdy se svými klienty v terapii dělám takový drobný experiment. Vyzvu je, aby si všimli třeba květiny v květináči. Aby si ji pozorně prohlédli a popsali mi, co vidí. Aby si povšimli sytosti zeleně, tvaru listů, textury stonku či kmene. Aby se rostliny dotkli, přejeli prstem po jejím zeleném těle, a pozorně vdechli její vůni. A následně mi popsali, jak se cítí. Odpovědi bývají často stejně překvapené, úzkost na chvíli zmizí, dostaví se čerstvá energie a někdo má pocit, že květinu uviděl poprvé v životě.  

Není to nic nového, v meditativních tradicích Východu i Západu se o bdělém vědomí často hovoří. Být přítomen v každodennosti je nenápadnou, a přece královskou cestou k osvícení. Ale nemusíme být buddhističtí praktici, křesťanští mystici nebo šamani, abychom něco z blahodárného působení bdělého uvědomování zakusili i v našich životech. A zvláště v tomto čase nás tento obrat k přítomnosti může skutečně vzpružit.

Čtěte také

Nejsnadnější způsob, jak si osvojit meditativní způsob prožívání každodennosti, spočívá v intenzivnějším vnímání prostřednictvím našich smyslů. Je třeba se opravdu pozorně dívat na svět kolem sebe, vnímat jeho zvuky, cítit jeho vůně a pachy, prožívat ho hmatem, případně si ho pořádně vychutnávat. Je lhostejné, zda jíme večeři, kráčíme večerní alejí, sprchujeme se, posloucháme hudbu ve sluchátkách, nebo ležíme zabalení do červené semišové deky a drbeme psa. Nejprve je snazší zkoušet zapojovat bdělejší pozornost, když jsme sami. Když získáme jistý cvik, můžeme ji vyvinout i během interakce s druhými.

Pozornost ke všedním okamžikům není zázračný všelék, jejím prostřednictvím nezmizí všechny potíže, s nimiž se musíme potýkat, ale – a to je dnes obzvlášť podstatné – může nás obdarovat malými zázraky. Jednou to může být barva svítání, podruhé tajemné zašramocení v topení, jindy chuť jahodového dortu, nebo šimrání vánku. Všechny ty zdánlivé drobnosti jsou zdrojem energie a povzbuzení. Můj oblíbený myslitel Emerson dobře věděl, že v životě je třeba hledat „zázrak vonícího jetele a padajícího deště“.

autor: Adam Borzič
Spustit audio