Adam Borzič: Velikonoce v karanténě

8. duben 2020

Jsou tu Velikonoce. Pro většinu našich obyvatel mají barvu malovaných vajec a procitající zeleně. A jak by také ne?

Vždyť k jejich pohanským kořenům patří kulty plodnosti, na jaře tak přirozené. Křesťanské i židovské Velikonoce mají barvy poněkud expresivnější. Jsou rudé jako Kristova krev i Rudé moře, které překročil suchou nohou vyvolený lid na cestě z otroctví do Země zaslíbené. Jsou zlaté jako zář vycházející z Kristova prázdného hrobu, nebo z Mojžíšovy hole na poušti. Jsou to dramata, v nichž v obou případech běží o osvobození!  

Čtěte také

Tyto příběhy si mnozí křesťané připomínají nádhernými symbolickými obřady, v nichž nechybí protiklad temnoty a světla, v nichž je svíce nořena do křestní vody, chléb a víno jsou rozdávány lidem, zpěvy stoupají k nebesům v dýmu kadidla a dlouhá řada čtení začíná příběhem stvoření.

Letos budou však chrámy ve většině zemí bez věřících. Jen duchovenstvo bude provádět obřady, jež budou natáčeny a streamovány. Tak tomu bude i v Římě, kde je povede papež František. Pandemie si vyžádala jako oběť i společné slavení Velikonoc.

Je to těžké. Už teď má svět atmosféru spíše velkopáteční. Vždyť neustále slyšíme o umírajících a bojíme se o živé, žijeme nejrůznějšími omezeními a máme obavy z budoucnosti. A nyní máme slavit Velikonoce izolovaně, doma u obrazovek? Co na to samotné Velikonoce? Možná jsou Velikonoce v karanténě pozváním k niternějšímu, neřku-li mystičtějšímu prožití jejich obsahu, jak poznamenal nedávno i Tomáš Halík. A že budeme sami? Vždyť v téhle krizi jsme všichni spolu. A bez sebe navzájem z ní nevyvázneme.

Čtěte také

Křesťanský příběh vypráví o prorokovi Lásky bez hranic, který byl mocnými, bohatými a zbožnými poslán na smrt pro své radikální poselství o Bohu, který je nám blíže než krční tepna. Pro radostnou zprávu o Bohu se zvláštní zálibou v chudých a utlačovaných, ztracených a morálně opovrhovaných. O božství, které se vtěluje a proniká vesmír. Esencí Ježíšova učení byla láska – k bližním i k sobě a k Tajemství samému. Proto žil. A proto umřel.

V čase koronaviru nás tento příběh může vést k radikálnímu soucitu, k bytostnému zájmu o druhé. Ostatně, co nám v karanténách nejvíc chybí? Především druzí. Podle křesťanské víry skrze druhé přichází Kristus. A kristovské činy v tomto čase vídáme: v našich nemocnicích, obchodech a v dalších veřejných službách se setkáváme s Kristem vtěleným do všech těch, kteří jsou zde pro druhé i v ohrožení.

A z každého drobného laskavého činu, který si vzájemně prokazujeme, září On. A Krista potkáváme v těch nejzranitelnějších. A každý pokus tuto krizi využít, ať už politicky či obchodně má pachuť jeho odpůrců.

Čtěte také

Křesťanský příběh vrcholí tajemným vzkříšením. Zavražděný Ježíš vstává z hrobu. Jeho tělo sálá do celého kosmu. Toto není příběh o oživlé zombii, ale radikální víra v život, který přesahuje smrt.

I židovský Pesach nese víru, že nás Pramen života nenechá na holičkách. Vypráví totiž o osvobození zotročených. A konečně ony staré pohanské kulty jara ukazují, že ze smrtonosné zimy povstává život, který se touží množit. Tyto příběhy jsou v jistém smyslu komplementární. Všechny vyprávějí o životě. 

Velikonoční světlo v srdci mě učí, že v posledku o náboženské formy nejde. Velikonoce v karanténě nás mohou obdarovat niternější vírou, v jejímž středu je Probouzející se život. Autentická velikonoční spiritualita nedává na COVID-19 snadnou odpověď. Rodí se totiž z cesty, z hledání, z otázky.

Čtěte také

Příslib vítězství života nad smrtí, smyslu nad marností a lásky nad nenávistí, je dostupný jen otevřenému srdci. A nejde tu o správná vyznání, o chrámy a rity. I to můžou být pečlivě zbudované hrobky – věznící Boží tělo. Všechna jména a všechny formy Života za životem jsou omezující. I Kristus je cestou k nezměrné Hlubině. Tato Hlubina nás neovládá jako loutky, ale zevnitř života nás může napojit odvahou a nadějí, dokonce i tváří v tvář smrti. Osvobozuje nás láskou.   

Požehnané Velikonoce!

autor: Adam Borzič
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?