Adam Borzič: Poselství básníka divočiny

Inspirováni touto radostnou knihou, v níž se výpravy za město snoubí s buddhistickými myšlenkami, pitky & básnické orgie s meditacemi o soucitu & pomíjivosti, chtěli jsme do pořádné divočiny.

Čtěte také

Adam Borzič: Klimatické náboženství? A proč vlastně ne…

V tibetských košilích, jež byly onoho léta tak trochu cool, jsme nakonec dorazili autostopem do Českého ráje. Naše básnické náctileté duše vnímaly cestu jako vstup do ryzí divočiny. Kerouac byl s námi, víno jsme měli, trávu taky, hlavně sebe navzájem & mysl otevřenou hvězdám. Hlavní hrdina, kterého Keroaucovo vypravěčské alter ego oslavuje a s nímž všechny ty toulky podniká, je básník Gary Snyder. Ten letos oslaví 8. března 90. narozeniny.

Snyder patří k beatnické generaci, ačkoli improvizované litanické verše v jeho díle nenajdeme. S ostatními beatníky ho pojí láska ke svobodě, trvalá fascinace orientálními spiritualitami, sexuální volnomyšlenkářství a celkově protestní étos. Beatníci se dusili v „americkém snu“, v „oné klimatizované noční můře“, nesnášeli materialismus a konzumerismus prošpikovaný upjatým puritánstvím a vynucenou normalitou.

Brali drogy, experimentovali s volnou láskou & vydávali se na dlouhé bezcílné toulky, milovali obě pohlaví & odříkávali mantry & psali geniální texty. To vše, aby unikli studené, nelidské, technokratické, pravičácké civilizaci, jejíž Moloch požíral lidská srdce a vytíral si pozadí nejlepšími hlavami generace.

Čtěte také

Adam Borzič: „Nebeská“ aliance proti humanitě

Tito plaší básníci s otevřenou sexualitou byli moderní divoši, ačkoliv většina z nich žila ve městech a měla dobré vzdělání. Snyder od začátku inklinoval k divočině mimo město a ta prostoupila jeho úžasné básnické a esejistické dílo. Už jako mladíček trávil léta v indiánské rezervaci, zatímco přes rok studoval čínštinu a japonštinu na Berkley. To ho vystihuje, Snyder je vysoce vzdělaný divoch. Lásce k divoké přírodě ho naučili zenoví a taoističtí básníci-tuláci, tak jako Thoreau a Whitman, bez nichž je americká sensibilita nemyslitelná.

Čím je pro Snydera divočina? Jeho slovy: „Divočinou dnes jsou pro většinu Severní Ameriky místa, která formálně spadají do veřejných území. (…) Jsou to svatyně, jež se podařilo uchránit z celé této země, které kdysi znali a obývali původní obyvatelé, malé střípky země ponechané v původním stavu, poslední místa, kde příroda naplno kvílí, hnízdí a třpytí se.

Ale divokost není omezena pouze dvěma procenty formálně uznávaných území. Je všude a v nejrůznějších podobách: v nevykořenitelných populacích hub, mechů, plísní, kvasinek a všeho, co nás obklopuje a co v nás žije. Křečík dlouhoocasý na verandách, srnec přebíhající dálnici, holubi v parku, pavouci v koutech. (…) Divočina může dočasně ustoupit, ale divokost se neztratí jen tak. Duch divočiny se vznáší nad celou planetou.“

Čtěte také

Adam Borzič: Mystika a vzdor

Pro Snydera, který své pobyty v divočině v průběhu života stále prodlužoval, není divočina protikladem lidské civilizace. Inspirován původními indiánskými kulturami hovoří o kultuře divočiny a všímá si, že původní obyvatelé měli všechna místa své rozlehlé země pojmenovaná.

Láska k divočině Snydera dovedla k radikální hlubinné ekologii, dávno před klimatickou krizí varoval před civilizací, která zabíjí život. I jeho příklon k buddhismu je veden láskou k životu. Dharma je pro něj svobodnou cestou všech bytostí, Indrovou sítí spojující lidské i mimolidské, hvězdy & trávy, šakaly & mnichy, ptačí básníky & šelmy posluchačky. Rok od roku je Snyderova vize kultury, která se nebojí divočiny, protože se nebojí života, vzdálenější. A přece je třeba s tímto básníkem životu důvěřovat:

„Abychom mohli zrušit rozdíl mezi civilizovaným a divokým, musíme nejprve přijít na to, jak být celiství. Prožitá bolestná a nebezpečná zkušenost lidi velmi často změní. Lidé jsou odvážní“, říká náš básník divočiny.