Adam Borzič: Srdce světla

V současné psychoterapii tento pojem proslavil Thomas Moore, který jím označuje těžká období, kdy je život vystaven náročným zkouškám a situacím, jež se tíživě obtiskují do naší duše. Hluboký znalec duše Moore ovšem dobře ví, že z hlubiny našich temných nocí se může vynořit nečekané světlo vědomí a smyslu.

Čtěte také

Adam Borzič: Síla zranitelnosti

Vánoce nám připomínají, že světlo se rodí v temnotách, a že jeho svit vnímáme z počátku jen slabě a matně. Křesťané toto světlo spojují s narozením Ježíše Krista. Podíváme-li se na vánoční příběh pozorně, není to žádná idylka. Jesličky, které vnímáme coby něžný obraz dětství, jsou vlastně výrazem nepřijetí. Chudé blízkovýchodní dítě se rodí do světa, kde se v žádném hostinci pro něj nenajde místo. A tak se rodí v chlévě.

Božské dítě přichází na svět chudé, zranitelné a nechráněné. Je to velký paradox. Podle křesťanské víry se v tomto křehounkém a na svém okolí zcela závislém tvorečkovi zjevuje nekonečné světlo, v němž má všechno živé svůj původ. Světlo přichází do světa nechráněné. To, co potřebuje, je lidská láska, vzájemnost a solidarita.

Čtěte také

Adam Borzič: Podzimní wu wei

Podle učení buddhistického mistra Chögyama Trungpy existuje v každém z nás měkké, zranitelné místo, které máme tendenci skrývat a chránit. Veškeré sobectví, násilí a nevědomost pocházejí ze snahy tuto prvotní zranitelnost zastřít. Holedbáme se tím, že jsme silní a mocní, že jsme vlivní a slavní. Veškerá honba za mocí, slávou a bohatstvím má původ v touze toto křehké nejisté místo před ostatními schovat. Tak nám postupně roste hroší kůže, která nás odděluje od druhých i života samého. Zatímco ono křehké a obnažené místo je tu stále otevřené, i když kolem něj stavíme ochranné valy a zdi, a z něj můžeme cítit své bytostné propojení se vším živým. 

Když meditujeme nad vánoční scénou do hloubky, může nám betlémská hvězda vyjevit, že chceme-li se otevřít životu v plnosti, je dobré následovat božské zranitelné dítě a vystavit se světu s obnaženým srdcem. Přestat skrývat vlastní citlivost – to je vlastní výzva Vánoc.

Čtěte také

Adam Borzič: Ekologie vděčnosti

Magie vánočních svátků nás přirozeně navrací do archetypální říše dětství: všechny ty zářící stromy, jiskřící barvy, lahodné vůně a chutě, pohádky a kouzla, tento třpytící se vánoční vesmír si lze do sytosti vychutnat pouze tehdy, pokud na chvíli odložíme svoji dospěláckou mysl.

Toto archetypální dítě v nás je zdrojem vší zvídavosti a otevřenosti životu v okouzlení, ale současně je pramenem naší zranitelnosti, z níž se rodí soucit a něha. Ježíšovo napomenutí, že nebudeme-li jako děti, pak nevstoupíme do Božího království, neznamená, že máme být infantilní, ale je výzvou, abychom byli radikálně otevření a citliví, abychom se přestali chránit před světem a druhými.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystérium života a smrti

Tento postoj, který je pravým opakem jakéhokoliv konzervativismu, vede k začátečnické mysli, jak o ní mluví zenoví mistři. K vědomí úžasu i hluboké lásce vůči životu samotnému. 

Můžeme vánoční čas promarnit, nechat se lapit do démonických pastí, které nám ego líčí na každé kroku. Můžeme tuto křehkou magickou dobu promrhat, anebo můžeme zažít zrození božského dítěte v nás. Obnaženého a nechráněného srdce, které se nemůže smířit s utrpením kohokoliv na světě, protože druhé vnímá jako své sestry a bratry. Srdce, které v důvěře přijímá proud života a touží se o jeho zázračnost dělit s druhými. Srdce světla.