Adam Borzič: Podzimní wu wei

Úkoly a uzávěrky se štosují a my se cítíme zoufale natlakovaní. Letos je to ještě o hodně náročnější, protože jsme všichni kolektivně vyčerpaní z pandemie. Na tento fakt, ale většinou nedbáme, ignorujeme potřeby našich duší i těl, a tak skáčeme v samsárickém kole jako cvičené opičky.

Čtěte také

Adam Borzič: Ekologie vděčnosti

Do velké míry je to celoroční trend. Úsilí, tlak, nároky, aktivita, práce a pořád dokola. I volné dny si organizujeme, plánujeme, bojíme se skutečně vypnout, odplout na moře snění, uvolnit se a otevřít neznámu. Z dlouhodobého hlediska je to smrtící past. Pro nás lidi i pro ostatní přírodu. Kdybych si měl vypůjčit čínskou tradiční symboliku, jsme lapeni jangovým aktivním pólem a ignorujeme ten jinový, pasivní. Nejsme celiství. V taoistické tradici existuje ještě jeden kouzelný koncept, který se mi zdá být zvlášť hodnotný pro naši uřícenou dobu. Je jím wu wei. 

Už vyslovení těchto dvou kouzelných slůvek může duši ukolébat. A obsah tohoto pojmu je ještě magičtější. Wu wei se často převádí jako moudrost nekonání, i když to není úplně přesné. Filosof Alan Watts, velký znalec východních tradic a přítel beatnické generace, ve své půvabné a současně poučené knize Tao: cesta vodního toku definuje wu wei jako „neznásilňování proudu bytí“.

Čtěte také

Adam Borzič: Alchymie jarní ne/rovnováhy

Wu wei představuje takové jednání, které plyne v souladu s tokem života. Vyznačuje se spontaneitou, přirozeností, uvolněností. Je protikladné k jakémukoliv umělému úsilí a úzkostnému tlaku. Jednat v duchu této moudrosti znamená neznásilňovat tok života, nechat život proudit a nezasahovat do něj zbytečně. „Tao nic nekoná / a přece nezůstává nic, co by nebylo vykonáno“, volá na nás starý mistr Lao´c odkudsi ze zamlžených dračích hor.

Wu wei nás vyzývá, abychom přestali stále o něco usilovat, lopotit se v potu tváře, nepřetržitě těkat z místa na místo, běhat ze schůzky na schůzku, přeskakovat z činnosti na činnost, vršit zážitek za zážitkem, otevírat okno za oknem. Wu wei učí jednat jen tehdy, když je to dobré a potřebné, když je to souladné s pohybem života. Podle taoistů máme jednat s lehkostí, nenuceností a klidem z hlubší roviny existence. To se snadno řekne, ale jak toho docílit?

Čtěte také

Adam Borzič: Mystérium života a smrti

V prvé řadě je třeba utišit své do sebe zavinuté já a vyladit se na život. Na jeho světlo i tmu, na jeho vítr i déšť, na jeho přiliv i odliv. Pro začátek vnímat kosmické dění. Všímat si střídání dne a noci. Sledovat počasí v jeho hlubším významu. Začít víc jednat v souladu s roční dobou. Dále je dobré se před každou nabídkou či možností na chvíli zastavit, a naslouchat sobě, zda je skutečně nezbytné to, co se nám nabízí, podstoupit. Ke všemu přistupovat pomalu a meditativně. A ptát se: Je to potřebné? Skutečně mě to potěší? Je to v souladu se životem? Neznásilňuju přírodu?

Zkusme si představit, že bychom se takto ptali i v kolektivním smyslu. Skutečně by pak vznikaly nesmyslné developerské projekty? Museli bychom zastavět každý metr volné půdy? Jak by asi vypadala naše krajina, kdybychom se ptali, zda je naše jednání v souladu s přírodou? Jak by vypadalo podnikání, kdyby ho neurčovala pouze honba za ziskem? Jaká by byla společnost, kdybychom se hlouběji ptali, co skutečně potřebujeme?

Čtěte také

Adam Borzič: Pandemie a každodenní zen

Zastavit se a vnímat, zpomalit a jednat z hloubky s ohledem na celek života, to není žádný mystický luxus pro pár vyvolených, ale ekologická nutnost pro většinu z nás, kteří tak učinit můžeme. Dokud budou našim životům dominovat obrazy rychlosti, zahlcenosti, přílišné aktivity, sotva můžeme porozumět potřebám planety. Kdysi před lety jsem napsal, že je třeba obnovit zapomenuté umění zahálky. Podlehnout načas jejímu vábení může znamenat vstup do tajemného vlnění wu wei.