Adam Borzič: Alchymie jarní ne/rovnováhy

Nevím, zda je letošní duben vskutku nejkrutější měsíc, ale toto jaro nás zatím bičovalo chladem, jenž má původ v tajícím arktickém ledu, do sytosti. Těch několik málo hřejivých dnů mělo v sobě jakousi poezii chvatného žití.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystérium života a smrti

Jako by nás slunce samo vyvedlo ven, jaro nám strhlo roušky (i těm zodpovědnějším), a my – lidské bytosti, které jsme právě tak duší i tělem, jsme se ponořili nedočkavě do sluneční lázně, nechali do sebe pronikat voňavý vzduch a vsakovali všemi póry to opojné kosmické dění, jemuž říkáme Jaro.

I když Nymfa jara, bytost utkaná ze snů podzemních vod a kořenů rostlinstva, zatím našlapuje pomalu, mají naše venkovní toulky halucinační a extatický ráz, snad ještě mohutněji než jiné roky. Jistě za to může i covidové ústraní, vleklé a těžké období, v němž tak dlouho žijeme, a které někdy ve snu vídám v podobě alchymické nádoby, v níž vše bublá a vře, i naše duševní a tělesné životy. Po jaru dychtíme letos o to vášnivěji. 

Čtěte také

Adam Borzič: Pandemie a každodenní zen

A jaro, sice nesměle, leč přesto jistě vstupuje do našich životů, a už obaluje některé koruny do růžova. Kdysi jsem je v jedné básni nazval Rubensovy děti a podezříval jsem je, že sjíždějí v noci ohromnou rychlostí skleněnými trychtýři z nebes. A ještě jiné stromy jsou jako bílé nevěsty a vydechují starožitný smutek nevinnosti. A ještě další už mají nesmělý hráškový nádech, zatímco jiné stromy spolu s keři a travinami už občas zasvítí sytou zelení. A do toho zlaté deště prší v mohutných kaskádách.

Opojné. Oživující. Jaro. Současně doba velkého zmatku, jako každý velký přerod v sobě nese i metamorfozovanou minulost. Vždyť letos se sníh snášel hned několikrát do všech těch pučících a rašících barev. Ale místo meditativní monotónnosti, která nás v zimě upokojovala, na jaře se i sníh stává chaotickým prvkem, a podtrhuje onen až opile přechodový ráz jarní doby. Jaro má v sobě cosi z tarotové karty Blázen. Dionýské třeštění i čistotu, extázi i žal. A také neznámo, které je darem mládí. Jaro je z podstaty dobou nevyrovnanou. Střídají se v něm tóny teplé i chladné. 

Čtěte také

Adam Borzič: Demokracie a posvátno

Jaro má nevyrovnanost v popisu práce, ale my lidé snášíme nerovnováhu špatně. Asi nejsem jediný, kdo v poslední době mnohokrát zápasil o rovnováhu. Nestydím se za to. Je to přirozená reakce na vykloubenou dobu ve stínu viru, na složité a nejisté období, v němž žijeme. Ale právě jaro mě v posledních dnech naučilo skládat zbraně, a dle jeho vzoru jsem začal přijímat kolísání duše ještě jinak. V tomto pohybu duše jsem zachytil i jistý léčivý rytmus, hudební strukturu nerovnováhy. Už dlouho si myslím, že boj duši (a vlastně i všemu ostatnímu) většinou neprospívá. Ale teprve naladění na jarní alchymii mě naučilo, že k výkyvům své duše můžu přistupovat jako k přírodnímu dění. A celý proces přijímat a sledovat se soucitem a pozornou něhou.

Soucit může být jedním z nejhlubších plodů pandemické alchymie. S druhými. I se sebou. Soucit není lítost. Není nutně sentimentální. Výjimečně může být jeho tvář i nelítostná jako hněvivé tibetské božstvo. Ale vždy přichází ruku v ruce s porozuměním. Svým způsobem je soucit radikální otevřeností. Vcítěním do hlubinné provázanosti jevů naší existence.

Čtěte také

Adam Borzič: Zralá naděje

V současnosti, kdy pomalu vyplouváme z temných vod nemoci, ale ještě stále nestojíme na vysněném břehu kolektivního zdraví, máme na nerovnováhu právo. Tak jako máme právo být unavení, nejistí, zranitelní. To často přehlíží náš systém, který nadřazuje zisk a výkonnost nad všechny ostatní sféry života. V oblasti duševního zdraví, tak jako v přírodě, je ale dobře patrné, že predátorská logika v životě selhává. Kořistnická mentalita k obnovení rovnováhy nevede. V okamžicích křehkosti a nerovnováhy je nápomocné spíše všímavé objetí. Bdělá laskavost.

Navíc by bylo mylné si rovnováhu představovat coby absolutní protiklad nerovnováhy. To je dualismus. Jako deště a občasné sněhové přeháňky jsou součástí jara, tak i nerovnovážné aspekty patří k rovnováze, která je spíše dynamickým, chvějícím se a vždy znovu se obnovujícím procesem života. Bez soucitného přijetí nerovnováhy ho ovšem nelze dosáhnout.