Adam Borzič: Zastavte palbu!

3. březen 2022

Ranní úvaha

Vypukla válka! Vytryskla z choré mysli izolovaného tyrana a rozsévá na Ukrajině zkázu a smrt. Nikdy jsem si nemyslel, že se tak blízko od našich hranic něčeho takového dožiju. Pocházím z Chorvatska a na mé dospívání padal těžký stín války v bývalé Jugoslávii. Tehdy byla válka naším každodenním chlebem. Někteří mí příbuzní byli pár měsíců mučeni v srbských táborech, někteří bojovali se zbraní v ruce.

Válku jsem sice nezažil z první ruky, ale zato hned z té druhé – příbuzné. Ta zkušenost mě poznamenala odporem k válce.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystérium života a smrti

Vladimir Putin se válkou proti nezávislé sousední zemi provinil strašlivým zločinem proti lidskosti. Provinil se proti Ukrajině i celému světu. Na Ukrajině se dnes válčí i o budoucnost světa. Pokud Putinovi jeho invaze vyjde, náš svět se stane ještě beznadějnějším místem, než byl dosud. Podaří-li se ho zastavit, snad si i většina ruského obyvatelstva uvědomí, do jaké hrůzy je tento nemocný člověk vehnal. Odvaha těch Rusů, kteří proti tyranovi a jeho válce vystupují, a jsou za to perzekuováni, je skrovným zábleskem naděje.

Pořád musím myslet na všechny ty lidské bytosti, kteří se v těchto dnech krčí v metrech, tísní se ve vlacích, na všechny, kdo při obraně Ukrajiny umírají. A na všechny, kdo mají strach a jsou ohroženi. Válka je zlo a ten, kdo ji rozpoutal je zločinec. Ukrajinci se této neuvěřitelné brutální agresi musí bránit. A brání se tak odvážně, až to každého musí dojímat. Tak jako každého musí fascinovat odvaha ukrajinského prezidenta, který svoji zemi neopouští. A snad lze chovat mírnou naději, že tato ohromující statečnost bude odměněna.

Čtěte také

Adam Borzič: Ekologie vděčnosti

Tváří v tvář Putinově agresi bychom se měli zamýšlet i nad válkou samotnou. Samozřejmě, nikdy nelze srovnávat agresory a jejich oběti. Oběti agresorovy zvůle je naopak třeba všemi možnými způsoby podpořit. Ale to, že se nepodařilo války ze světa vymýtit, je civilizačním selháním. I náš mír je zajištován jadernými zbraněmi, jimiž nás teď Putin straší.

Souhlasím s ekologem Charlesem Eisensteinem, který aniž by jakkoli odmítal právo napadených se bránit proti agresi, se domnívá, že jsme civilizačně nevypořádali s mentalitou války, která skrytě prostupuje svět. I v čase míru totiž probíhají malé války. Náš ekonomický systém je založený na boji, bojujeme proti nemocem, bojujeme proti názorovým oponentům, bojujeme za mír. A bojujeme proti Zemi, jak je patrné ze stavu životního prostředí. I vztah k sobě samým má často podobu vnitřní války. I naše vztahy k nejbližším se podobají řežbám. Růst domácího násilí během pandemie, o němž se veřejně takřka nemluví, je toho také projevem. I fyzické tresty, které u nás mnozí obhajují, plodí svět, v němž může silnější slabšího udeřit.

Čtěte také

Adam Borzič: Síla zranitelnosti

Naše civilizace je už dlouho válečnická. A jak vidno z hrůzy, kterou rozpoutal Putin, tou také zůstává. Mnozí konzervativní politici, Putina nevyjímaje, se rádi zaklínají křesťanskými hodnotami, což v jejich podání znamená nenávist k ženám a sexuálním menšinám. Ale Ježíše tradice nenazývá Knížetem míru náhodou. Ježíšův radikalismus lásky nebyl naivní, jeho „ne násilí“ nemá povahu absolutního imperativu. Napadení se přirozeně brání. Nicméně Ježíšova vize vytrhuje násilí jaksi od kořene – ze srdce. Křesťané, kteří rozpoutávají války, se rouhají. V tomto smyslu jsme nikdy žádnou křesťanskou civilizaci neměli.

Podobný, snad ještě radikálnější přístup k násilí, má buddhismus. Jeho etika je ovšem také situační, jako ta Ježíšova. Vychází ze snahy – neubližovat živým bytostem. Když měl zenový mistr Kódo Sawaki vyjádřit ducha Buddhova učení, řekl slova, která by dnes měl slyšet zvláště Putin: „Zastavte palbu!“ Soucit a porozumění ovšem nevylučují podle buddhistické tradice, že někdy je nezbytné k násilí sáhnout, pokud má obranný charakter.

Čtěte také

Adam Borzič: Srdce světla

To, co dharma učí, je ukončení války už uvnitř, neboť tam má kořeny. Ježíš i Buddha učili, že je třeba mír ztělesnit. To samozřejmě neznamená nečinně přihlížet tomu, když někdo mír pošlapává. Někdy musí být i soucit nelítostný. A projevem lásky k bližním může být jejich obrana před agresí. Ale neměli bychom – podle obou těchto Cest moudrosti – se násilím a válkou opájet. Naším cílem musí být jejich vykořenění.

Příběh Putinovy zvůle proti Ukrajině je také příběhem toxické maskulinity, která se neštítí násilí. V současnosti musíme pomáhat Ukrajině v jejím zápase! A zastavit diktátora v jeho tažení! V dlouhodobém měřítku bychom však měli radikálněji v kontextu celé planety usilovat o kulturu míru a rovnosti. Uzdravit démony toxické maskulinity a vypořádat se s mentalitou násilí. Puzení k násilí a nenávisti, jež mají původ v komplexech a strachu, lze proměnit. Jistě, to není úkol pro jednu generaci.