Adam Borzič: Moře, živé a ohrožené

Po dvouhodinové cestě metrem a sedmikilometrové pěší túře se mi jednoho dne podaří doputovat až k moři
Po dvouhodinové cestě metrem a sedmikilometrové pěší túře se mi jednoho dne podaří doputovat až k moři

„S tím netvorem sdílím mnohá tajemství,“ napsal během svého pobytu v Janově filosof Friedrich Nietzsche. Tím netvorem mínil moře.

Tu větu z Radostné vědy jsem si zapamatoval, protože i já s ním sdílím četná tajemství. U moře jsem vyrůstal do svých sedmi let, poblíž bílého města Split, nad nímž vychází ty nejzářivější hvězdy. Každé ráno jsem měl moře Kaštelského zálivu před očima, zatímco vzadu za domem se tyčil dalmátský masiv Malačka.

Adam Borzič: Velikonoční tajemství této doby

Pařížská katedrála Notre-Dame v plamenech

Pro většinu mých spolubližních už Velikonoce skončily oním pondělkem, jehož patriarchální šmak mi poněkud leze na nervy.

Moře prosycovalo mé dětství: vůní, solí, poezií. Mými hrdiny byli chorvatští piráti-vzbouřenci, kteří bojovali s Benátčany, kteří dlouhá staletí okupovali velkou část Dalmácie, i běžní námořníci, jejichž teskné životní osudy pronikaly dalmatinský folklór.

Důvěrně jsem znal moře v jeho proměnách, od jeho něžných jarních a letních tónů, jeho olejově lesklé hladiny a chladivé náruče za úsvitu, po jeho nostalgická zašlá odpoledne, kdy se moře nořilo do matné záře slunce, jako by napodobovalo slavné verše Arthura Rimbauda. A poznal jsem také moře v jeho divokosti, kdy v zimě běsnilo a stříkalo svoji pěnu do ulic, zatímco kvílela bura, vítr, který uměl vyrvat i palmy z kořenů. 

Později jsem se od surrealistů dozvěděl, že moře se vnitřně rýmuje se smrtí a matkou, ačkoli já se s mořem seznámil na začátku svého života v otcově zemi neklidu. Nicméně tajemné blíženectví s životem a smrtí jsem intuitivně postřehl. Moře pro mě mělo od začátku nesmírnou erotickou moc, první ohmatávání vlastní sexuality se u mne odehrálo v jeho blízkosti.

Freudův žák, maďarský psychoanalytik Sándor Ferenczi ve svém úžasném imaginativním díle hovoří o naší „hluboko v srdci zakořeněné touze vrátit se k vodnímu způsobu života“ prožívanému v lůně. Kolébání v matčině lůně je dle něj srovnatelné s vlnobitím a poukazoval také na „rybí pach“, který se připisuje genitálním oblastem savců a lidí. Podle tohoto okouzleného analytika spočívá podstata našich erotických tužeb v touze vrátit se do moře.

Adam Borzič: Ti mladí

Za klima stávkovaly tisíce studentů v Praze

Přemýšlím o mládí a poslouchám písníčky, které jsem miloval jako teenager.

I můj pozdější zájem o mystiku měl mořský nádech. Miloval jsem větu sv. Kateřiny Sienské, divoké dominikánské mystičky, že Bůh je velké moře. Indický básník Kabir zase přirovnává život v božství k plynutí ryb v moři. Ryba se neptá, kde je moře, je všude kolem, je i v ní. A tak se ani my nemáme ptát po božství, je všude kolem nás i v nás.

Moře je ale především sám život. Život se z něj vynořil. Pro obyvatele přímořských států je zdrojem obživy. Tento nádherný netvor je dnes ovšem v smrtícím ohrožení. Podle britského novináře Georga Monbiota světové oceány kolabují v rámci planetárního ekosystému nejrychleji. Všichni jsme viděli ony úděsné záběry velkých ryb, prošpikovaných igelity, leč největším ohrožením moří nejsou mikroplasty, ani okyselování vod oxidem uhličitým, ale nevybíravý průmyslový rybolov.

To nejsou zadumaní rybáři mého dětství, kteří vždy ráno plnily rybárny čerstvými úlovky. Monbiot píše: „Stejné je to všude na světě: obří lodě nejbohatších států sklízejí ryby v pobřežních oblastech chudých zemí, připravují tak miliony lidí o jejich hlavní zdroj bílkovin a vybíjejí přitom žraloky, tuňáky, želvy, albatrosy, delfíny a většinu dalšího mořského života. Pobřežní rybí farmy mají ještě horší dopady: ryby a krevety ve farmách jsou často krmeny na úkor likvidace celých mořských ekosystémů – tovární lodě s vlečnými sítěmi prostě vyloví všechno, na co přijdou a rozemelou to na krmení.“

Mořskému životu hrozí vyhynutí. A na vině je nenasytná touha po zisku. Ekologové upozorňují, že kdyby byl rybolov kontrolovaný, bylo by dost úlovků pro všechny. Je mi z kolapsu moří nesmírně smutno. Ten chlapec od moře křičí v mé duši: Přestaňte! Nechte moře vydechnout! Vždyť moře je živé. Je život.